Milena Vonková
Kdysi psala fejetony do Mladého světa, pak i články do obnovených Lidových novin. Už jako učitelka češtiny a výtvarné výchovy, což obojí vystudovala na Filozofické fakultě UK, se s velkým nadšením podílela na vzniku studentských muzikálů. Se svými studenty hrála divadlo, malovala (a to dělá stále). Pak své pedagogické schopnosti obrátila směrem k cizincům, kteří se chtějí naučit česky.
Dokonce pro ně napsala a ilustrovala několik publikací včetně divadelní hry Cizinci v Praze. Její knížka Kdo se směje, rozumí s humorem a nadsázkou, kresbami i slovem vysvětluje česká přísloví a pořekadla. Donedávna učila na německém Gymnáziu Friedricha Schillera v saské Pirně, kde vyučovala v němčině i v češtině. Do jedné třídy tam totiž přijímají patnáct českých a stejně tak patnáct německých studentů. Pro začátek školního roku je to dobré téma na rozhovor.
Učit v Pirně, na takto smíšeném gymnáziu, mohla být docela zajímavá zkušenost. Co vám přinesla?
To rozhodně byla. Přinesla mi nutnost se stále znovu a znovu sama něco učit, přestože jsem tam zakončila svou oficiální pracovní kariéru. Šlo o víceleté gymnázium od páté až do dvanácté třídy. Učila jsem tam předmět „Kunst“, což je vlastně výtvarná výchova, a to v češtině i němčině, a pak jsem učila samozřejmě češtinu. Ale nejen německé studenty, ale i ty české, což je něco úplně jiného, úplně jiný postup. K výtvarné výchově jsem se vrátila po mnoha letech, a bylo to velice zajímavé. Ale také nesmírně náročné, protože v Německu se chápe jinak. Zatímco u nás je to tak trochu „odpočinkový předmět“, tam se spíš podobá studiu na vysoké škole.
Co to v praxi znamenalo?
Studenti se učí dějiny umění i různé výtvarné techniky – včetně například litografie, linorytu, suché jehly nebo sochařských postupů, a to velice podrobně. Takže i pro mne to byl návrat ke studiu, ačkoli jsem to sama kdysi studovala, ale na lekce v Pirně jsem se musela velmi důkladně připravovat. Studenti také musí vytvářet vlastní díla. Poslední rok mi dali kurz pro třicet maturantů, sochařství – a v němčině. Oni opravdu už chtěli něco dokázat a měli k tomu slyšet také teorii sochařství atd. Bylo to krátce po smrti mé maminky a zároveň poslední rok mého působení tam. A i přesto, že ředitel věděl, že už tu náročnou přípravu nebudu moci dále využít, nic mi nebylo odpuštěno a vše jsem se musela sama znovu učit, abych mohla splnit se studenty zadání. Ale nelituji.
Původně jsem na té škole chtěla být tak rok, dva, měla jsem tam přes týden ubytování, našla si dobré přátele. Moc se mi tam líbilo, a nakonec jsem zůstala sedm let. Pirna je krásné historické město s nádherným okolím, krajina Labských pískovců.
Navíc není daleko od hranic, možná by to mohl být dobrý tip na zářijový výlet pro čtenáře?
To ano. Město má zachované renesanční jádro. Nebylo za války poničené a rozhodně stojí za návštěvu. Krajina kolem je úžasná, s mnoha vyhlídkami a s českou stopou. Jedna z teorií je, že název města je odvozen od slovanského boha jménem Perun. A rybáři, kteří tam zakládali první osídlení a přístav na Labi, přišli z českých zemí.
Nedávno jste se ale z Německa vrátila. Co děláte teď?
Vrátila jsem se opět do instituce, kde jsem už dříve dlouho pracovala, do Ústavu jazykové odborné přípravy, zkráceně ÚJOP, při Univerzitě Karlově, a učím opět češtinu v kurzech pro cizince. Kromě toho píšu fejetony a povídky pro Vídeňské svobodné listy, dělám metodické přednášky pro středoškolské učitele češtiny – a maluju.
Jaké máte studenty a co je vede k tomu, učit se česky, pokud tu třeba nežijí?
Je to celý svět, ale teď převažují ukrajinští studenti, kteří tu žijí, a potřebují slovní zásobu a různé rekvalifikace. Ale pak jsou zastoupeny třeba i hodně exotické země, jako Brazílie, kde je hodně potomků Čechů, kteří pracovali například v tamních baťovských závodech. Nedávno jsem měla ve skupině lidi z Nepálu, Indie, Číny, Tchaj-wanu, učila jsem i studenty z Thajska, Japonska, dříve hodně Američanů.
České kořeny v Nepálu?
Tam zrovna ne, to byla spíš touha poznat úplně jinou zemi, kulturu, ačkoli to známe spíš v přesně opačném směru, kdy Češi rádi cestují do Nepálu. Ve většině zemí, odkud studenti přijíždějí, jsou totiž také lektoráty češtiny, organizovaná základna pro výuku češtiny, kde se střídají vyučující vyslaní naším ministerstvem školství. A tam se ti zájemci něco naučí, a pak chtějí také tu zemi, Česko, navštívit a naučit se u nás víc. Takto jsem působila dříve i já ve Vídni, a vlastně i v té Pirně.
Tak se s vámi podíváme i do té Vídně. Jaké to bylo tam?
Dostala jsem se tam na konkurz a učila v letech 2007–2011 jako lektor na Wirtschaftsuniversität. Domů za rodiči a synem jsem jezdila tak jednou za 14 dní. Bylo to asi nejlepší období mého profesního života. Učila jsem nejen češtinu pro cizince, ale také Kultur und Wirtschaftsraum, reálie – tedy literaturu, malířství, geografii, dopravní strukturu ČR, ekonomiku, politiku, ale i o české přírodě, zkrátka všechno. Byl to široký záběr a moc mne to bavilo. Ve Vídni jsem také vešla do kontaktu s českou menšinou. Hodně jsem tam i malovala, a dokonce měla i výstavu. Řada mých obrazů byla právě inspirována Vídní. Maluju stále, malovala a vystavovala jsem i v Pirně, ale ve Vídni jsem na to měla víc času.
Tím se dostáváme k vašemu velkému koníčku, fakticky spojenému i s vaší prací. Jak jste k malování přišla a co pak děláte se svými obrazy? Rozdáváte, prodáváte, máte je doma?
Pár si jich držím už od mládí, s některými se mi nechce loučit. Na výstavách zájemci okamžitě poznají to nejlepší a koupí si to. Nemám tolik času a nemám proto nijak velkou produkci, takže už to dělám tak, že když si chci nějaký svůj obraz nechat, dávám na něj cedulku „neprodejné“. Kreslila a malovala jsem si odmala, maminka vždy říkala, že jsem si nehrála s panenkami, ale stačila tužka a pastelky a byl ode mne pokoj. Ale máme to i v rodině. Můj strýc, akademický malíř, vystudoval sklo na UMPRUM v ateliéru Libenského a má některé své krásné realizace i v Praze. Já jsem kromě malování odjakživa i psala, a nevěděla jsem, čeho se vzdát. Tak jsem obojí vystudovala a dodnes obojí dělám. Po gymnáziu zaměřeném na jazyky jsem se totiž dostala na obor čeština – výtvarná výchova a těch pět let na FF UK bylo mých druhých nejlepších pět let (úsměv).
A co maluju? Nejraději krajiny. Maluju jak podle skutečnosti, tak si některé i přetvářím a vznikají tak různé fantazie. Akvarely maluju někdy i na místě, oleje pak doma podle nich. Věnovala jsem se i portrétům, jen vnoučka jsem zatím nemalovala. To je totiž takové tekuté stříbro, ani trochu neposedí. Ale dělala jsem i vyloženě abstraktní kompozice. Jeden velký můj akvarel byl dokonce na obálce časopisu Bydlení. Vznikl jako dominanta pokoje pro jednu moji známou, o jejímž bytě tam dělali reportáž. Vždy mne ale nejvíc inspiruje příroda.
Vraťme se ale k vaší učitelské dráze. Co vám ještě zajímavého v životě přinesla?
Chtěla jsem vždy učit češtinu i výtvarnou výchovu. Když jsem začínala, nebylo možné sehnat místo na střední škole, tak jsem si zažila dva roky očistce na základce. Ale neměnila bych to. Vyzkoušela jsem si tak všechno „od píky“ a taky si pak vážila toho, když se mi podařilo dostat se, kam jsem si přála.
A to byla Střední zdravotnická škola na Alšově nábřeží, kde jsem byla nadšená. Ze zkušeností odtud jsem pak čerpala v dalším životě. Tehdy byla ta škola specifická i tím, že v jejich komunistické „buňce“ měli snad jen dva členy, což bylo na tu dobu dost neuvěřitelné. Vyučovalo tam spoustu výborných lékařů, odborníků.
Takže dalších nejlepších několik let?
Určitě (úsměv). I proto, že jsem se tady potkala s doživotní kamarádkou, která bývala kdysi jednou z dětských hvězd v Semaforu a také hrála v různých filmech. A spolu jsme na té škole se studenty dělaly divadlo. Ona režírovala, psala hudbu, já jsem psala scénáře a texty písniček. Vznikaly tak třeba různé muzikály, které se pak hrály i jinde, kde byl zájem. Na Alšově nábřeží jsem prožila i sametovou revoluci, taky úžasné období. Do školy k nám chodili se studenty diskutovat herci. My jsme pak malovali plakáty, které se vozily na ty různé demonstrace. Třeba si pamatuju, jak jsme malovali plakát Dělníci rozhodnou, který pak vezli do Vysočan. A bylo to přesně tak, jak ten náš plakát hlásal.
Kromě češtiny jsem na škole učila ergoterapii, což je výtvarná výchova, jejíž pomocí se léčí pacienti v různých ústavech. Byli tam už dospělí studenti, kteří studovali různé nástavby – například obor fyzioterapeut nebo rentgenový laborant. Oblíbený byl obor farmaceut a zubní laborant a zubaři dělali také výtvarné talentové zkoušky, protože musí umět kreslit a modelovat zubní náhrady.
Se studenty jsme chodili kreslit a malovat třeba na nedaleký Karlův most nebo na Malou Stranu. Byli mezi nimi i cizinci, a tam začaly moje první zkušenosti s jejich výukou.
Po odchodu ze zdravotnické školy jsem už věděla, že se vydám směrem výuky češtiny pro cizince a v tom pokračuji s různými vybočeními až doposud. Mám ráda tu širokou škálu studentů ze všech koutů světa, přináší to i nepřeberně různých příhod. Svou práci miluji, ráda předávám českou kulturu cizincům, a tím se vlastně seznamuji i s jejich kulturou.
Martina Fialková