září

Helena Koenigsmarková a její osudové muzeum

Helena Koenigsmarková – ředitelka Uměleckoprůmyslového musea v Praze

Helena Koenigsmarková – ředitelka Uměleckoprůmyslového musea v Praze

Ředitelka Uměleckoprůmyslového musea v Praze (UPM) Helena Koenigsmarková, dáma se silným rodinným uměleckým zázemím, vede tuto instituci už od roku 1990. S muzeem je však bytostně spjatá už mnohem déle. Je další z několika žen – ředitelek, které dlouhodobě úspěšně vedou velké pražské muzejní instituce, o své práci se vzájemně radí a svým působením tak vytvářejí jistý fenomén. Na otázku po volném čase odpovídá: Mým koníčkem byly vždy knihy, příroda, zvířata a zejména koně. Až na to poslední mám doposud všechny. Jak se ale zdá, mezi její koníčky patří i celé muzeum. Svědčí o tom i výrok během nedávné rekonstrukce budovy, že „je pro ni stejně významným úkolem, jako by rekonstruovala vzácnou rodinnou vilu po předcích. S tím rozdílem, že v případě muzea je tu nesrovnatelně vyšší míra společenské zodpovědnosti.“

Než člověk dospěje do pozice, jako je tato, předchází tomu obvykle dlouhá cesta lemovaná různými podněty a zkušenostmi s uměním jako takovým. Kudy vedla ta vaše?

Moje cesta byla lehce předurčená. Vyrůstala jsem v kulturním prostředí v Plzni, otec, matka, bratr, všichni měli tvůrčí talent, já ne. Po maturitě jsem nevěděla kudy kam. Tehdejší přítel (později manžel a posléze bývalý), který již studoval v Praze, mne navedl na možnost studovat dějiny umění. Katedra se otevírala jednou za dva roky, měla limitovaný počet přijímaných. I díky politické oblevě jsem roku 1967 byla přijata a v roce 1971 v počínající normalizaci končila. Zásadní pro celý můj život bylo, že jsem zároveň byla přijata do UPM na pozici odborného pracovníka, jak se tenkrát říkalo kurátorům. Bylo to úžasné prostředí po odborné i lidské stránce, taková oáza, kde bylo i nám se špatným kádrovým posudkem umožněno volně dýchat. Nemohli jsme sice počítat s nějakými ambicemi, ale to nám vůbec nevadilo. V rámci listopadových událostí však na to došlo, a od té doby mám muzeum „na krku“.

Jaká byla situace v muzeu, když jste po roce 1990 přebírala jeho vedení? Stav sbírek, nálady a duch mezi lidmi pracujícími v muzeu?

Muzeum bylo v letech 1959–1969 připojeno k Národní galerii, od roku 1968 zavřeno pro veřejnost až do roku 1985. V roce 1969 bylo nově, po vzoru evropských muzeí, postaveno s novým organizačním řádem, posláním (více méně původním historickým – kultivovat vkus společnosti) a nově zaměřeno na aktivní sledování současnosti. S postupem normalizace, aby se vyhnulo právě těm dobovým projevům, se zaměřovalo na víceméně exkluzivní produkci. Na unikáty z rukou výtvarných umělců, na prototypy designerů, které se nedostávaly do výroby atd.

Konečně došlo na zpracování sbírek v jednotlivých odděleních (sklo a keramika, textil a móda, užitá grafika a fotografie, práce ze dřeva a kovů), které byly v evidenčně komplikovaném stavu od doby války. Sbírky byly zatíženy různými válečnými i poválečnými konfiskacemi, zejména církevního a šlechtického majetku. Pro nás však byla unikátní možnost seznámit se s takovým materiálem, nemluvě o původních historických sbírkách.

Paní ředitelka Dagmar Hejdová (ukončila ředitelování v roce 1988) po celou dobu normalizace pokryla spoustu kádrově problematických zaměstnanců a nenutila nás k politickým kompromisům. Když jsem byla pověřena vedením od roku 1990 jako odborný náměstek a pak jmenována ředitelkou, bylo možné plynule navázat na smysluplnou práci. A také začít s restitucemi sbírek. Přecházeli jsme do nové éry s otevřeným hledím.

Čím je Uměleckoprůmyslové museum unikátní v republice i v zahraničí. Najdeme nějaká nej- či hvězdné momenty?

Muzeum je z rodiny evropských uměleckoprůmyslových muzeí, která byla zakládána v po vzoru londýnského Victoria&Albert museum. Za založení vděčíme právě Obchodní a živnostenské komoře a jejím členům. Zcela zásadním byl Vojtěch Lanna ml., jehož velká stavební firma se už v druhé generaci podílela mimo jiné na úpravě pražských nábřeží a vodních cest. Vojtěch Lanna ml. byl také dodnes nepřekonaným sběratelem uměleckého řemesla. Jeho sbírka, kdyby nebyla v závěru jeho života dána do aukčního prodeje, mohla být dodnes jako celek počítána mezi světově významné. Zejména on ovlivnil akviziční politiku muzea, v roce 1906 věnoval více než 1000 předmětů ze skla, a tato sbírka, cíleně rozmnožována, dodnes patří mezi naše výsadní a je známá ve světě. Světově významnou se stala i sbírka fotografie. Vznikala od počátku 20. století, ale měla po válce nepěkný osud v rámci procesu specializace muzeí. Ten vlastně ovlivnil působení muzeí dodnes, někdy pozitivně, někdy méně: naše muzeum například přišlo o velmi významné původní sbírky převodem do jiných muzeí – asijská sbírka, historická grafika, zbraně, lidové sbírky atd. Ale naštěstí i v těch minulých třiceti letech jsme měli úžasné okamžiky spojené s osobními dary umělců. I z mezinárodního hlediska je velmi významný dar životní tvorby fotografií Josefa Koudelky. Nesmírně poutavý byl příběh daru originálu Muchova Otčenáše paní Věrou Neumannovou, emigrantkou po roce 1948, která se svým manželem sbírala umění a v závěru života učinila tento odkaz. Osobně si též vážím darů významné umělkyně Sheily Hicks, tvořící v Paříži, která nám postupně věnovala též své zásadní textilní objekty.

Co bylo pro vás nejtěžší za uplynulé roky? Předpokládám, že příprava a průběh rekonstrukce muzea?

Mým cílem od počátku bylo získat víc prostoru sbírkám a tím také lidem zde působícím. S tím jde ruku v ruce i zlepšení služeb pro veřejnost. V roce 2002 jsme měli první návrh na výstavbu nového depozitáře, kam by se po dokončení přesunuly všechny sbírky, a pak by prošla nutnou rekonstrukcí i budova. V roce 2008 byl projekt zařazen do projektu Národní kulturní poklad a konečně v roce 2014 byly zahájeny obě akce, ale najednou, což bylo hodně náročné pro nás všechny. V mezidobí jsme po povodních museli rekonstruovat naši obsažnou knihovnu, také jsme v letech 1998 až 2002 rekonstruovali zámek v Kamenici nad Lipou, pobočku, kde je teď například jedinečná expozice nábytku 20. století a výstava hraček. V roce 2015 jsme otevírali stálou expozici českého kubismu v Domě u Černé Matky Boží, expozici Secese v Obecním domě, několik velkých zahraničních výstav. Bylo to obtížné, ale nejtěžší jsou vždy osobní ztráty, odchody mých vzácných kolegů a kolegyň.

Rekonstrukce jsou se ctí za vámi. Co víc si ještě přát? Jaké tedy stojí před vámi hlavní úkoly dnes? Napadá mne: přilákat i mladší ročníky návštěvníků?

Už od znovuotevření 2017 jsme se mohli v programech více věnovat nejenom výstavám, ale i důležitým edukačním a kultivačním programům. Otevřeli jsme napřed prázdnou budovu i pro různé alternativní akce: jógu a další, snažíme se přivádět do muzea i hudbu, máme krásnou spolupráci s Pražskou konzervatoří, děláme výroční výstavy se školami, spolupracujeme na designových akcích. Mám pocit, že toho děláme hodně, ale v současné chvíli je to opravdu těžké. Návštěvníci nejsou, uvidíme, jaký bude podzim.

Muzeum v poslední době prezentovalo skvělé výstavy: Šílený hedvábník, Podolská. Chystá se něco podobně přitažlivého? Kromě výstavní je tu ale samozřejmě i činnost odborná, kterou ani koronavirus, předpokládám, příliš narušil. Co zajímavého se v UPM děje v tomto směru?

Uspořádat velkou přitažlivou výstavu s aktuálním tématem a zároveň kvalitní po odborné stránce je skutečně vždy výsledek dlouhodobější výzkumné práce. Takový byl například Šílený hedvábník, který objevil osobnosti Ziky a Lídy Ascherových. To je také podstatná práce muzea. Nemůžeme stavět činnost jen na snaze o vysoké počty návštěvníků, to není veškerý ukazatel úspěšnosti muzea. Bohužel hrají ve všech statistikách příliš překrývající roli a vytrácí se hodnocení obsahu. A na výnosech jsme ve svých rozpočtech hodně závislí, neboť se z nich kryjí i potřeby provozu (nikoliv odborné činnosti, ta má program vědy a výzkumu). V minulých letech jsme mohli tento schodek vyrovnávat příjmy z velkých výstav pro Japonsko a Čínu, což prozatím skončilo. Ale muzeum jde dál, byť trochu limitovaně v otevíracích hodinách, protože šetříme právě na nákladech na provoz. Doufám, že to veřejnost chápe a cestu si k nám najde.

Z čeho máte v těchto dnech radost, ať už v oblasti pracovní nebo jiné?

Snad to byl pocit soudržnosti v první karanténní době, radost ze spolehlivých spolupracovníků. Ale vlastně největší radost mám ze své vnučky!

Martina Fialková