Ženy, mistryně, umělkyně, to je název aktuální výstavy Národní galerie ve Valdštejnské jízdárně. A rozhodně stojí za návštěvu. Uměleckými díly, která vznikala od středověku až do 19. století, dokazuje, jak výtvarné umění obohatily ženy, jimž se zdaleka nedostávalo takových možností vzdělání, podpory ani pochopení, jako jejich mužským kolegům. Soustřeďuje se zejména na Středoevropanky a na tvorbu malířek z oblasti Itálie a Nizozemí, kde byla vždy silná tradice a vysoká úroveň malířství.
Výstava začíná tématem církevního umění, vznikajícího ve středověkých klášterech, kde se ženy mohly v tomto oboru uplatnit nejdříve. Umělecká díla v podobě deskových maleb, iluminovaných rukopisů i předmětů užitého umění vznikala pro ženské řády, tudíž byla ženami jak iniciovaná, tak často i vytvářená, přestože nelze ještě vždy doložit. Uplatnilo se zejména umění výšivky různých liturgických textilií. Nejstarším exponátem výstavy je tzv. antependum z chebského kláštera klarisek (kolem roku 1300), impozantní výšivka zobrazující řadu světců s převahou žen i Madonu s Ježíškem.
Luisa Max-Ehrler, Telegram, 1894, NGP
Nastupující renesance poskytla ženám více volnosti a úcty, čehož mnohé z nich dokázaly využít i při uplatnění svých talentů. Příkladem jsou tu díla čtyř výrazných umělkyň renesančního malířství na Apeninském poloostrově. Najdeme tu několik pláten asi nejznámější malířky té doby, jménem Sofonisba Anguisolla z Cremony. Obdivujeme virtuozitu její malby, podobně i u Elisabetty Sirani (obraz Kristus – Ecce homo, kolem 1663). Dozvíme se ve zkratce i osobní příběhy umělkyň; například Lavinia Fontana byla první ženou, která provozovala vlastní atelier. Dočteme se o uznání, kterého se jim již v době jejich života dostalo, ale i o méně radostných chvílích. Doslova martyriem si prošla Artemisia Gentileschi, jejíž oslnivý talent obohatil barokní malířství, a jíž se dostalo jak uměleckého uznání, tak i jistého zadostiučinění. Avšak její plátno David vítězící nad Goliášem diváka doslova uhrane.
Dalším výstavním oddílem je grafická tvorba. Jemnost rytecké práce ženským grafičkám často učarovala a vyhovovala, ale opět platí, že se jí mohly věnovat povětšinou jen dcery mužů – umělců nebo aristokratky, které měly dostatek prostředků a osobní svobody. V českých zemích se dá doložit ženou vytvořená grafická tvorba až na přelomu 18.–19. století. V Německu, Itálii či Nizozemí, kde bylo množství rodinných grafických dílen, už daleko dříve.
Sofonisba Anguissola, Šachová hra, 1555, Museum Poznaň
Dlouho trvalo, než ženy získaly přístup k akademickému vzdělávání v uměleckých oborech stejně jako muži. Cestu vybraných umělkyň zachycuje část výstavy s názvem Salon. Je tu například italsko-švýcarská malířka Luise Max-Ehler, která pobývala i v Praze. Vystaven je její skvostný olej Telegram (1894). V českých zemích Amálie Mánesová dokonce vedla svoji velmi úspěšnou malířskou školu. Příjmy z ní výrazně pomáhaly jejím bratrům, rovněž malířům Quidovi a dnes mnohem slavnějšímu Josefovi v době, kdy bojovali o uznání. Později se na české výtvarné scéně díky talentu, ženskému sebevědomí a angažovanosti objevila další osobnost, Zdenka Braunerová.
Rachel Ruysch, Feston s ovocem a květinami, 1682, NGP
Výstava dokládá, že ženy byly součástí uměleckých dějin od samého počátku. Jen je potřeba jejich stopu znovu objevit a přiznat jí důstojné místo.
Martina Fialková