Anna-Eva Bergman a Hans Hartung
Nemusíte být znalcem výtvarného umění. Stačí, jste-li jen trochu zvědavým návštěvníkem, aby vás aktuální výstava v Kunsthalle na Klárově okamžitě oslovila. Úplně první společná retrospektiva Anny-Evy Bergman a Hanse Hartunga, významného páru abstraktního umění, zaujme v mnoha ohledech, a toto je jen pokus o jejich pojmenování.
Životní příběh: Tím vše začíná. Pár výtvarníků, jejichž jména nám dosud nic nemusela říkat, má skutečně pozoruhodné osudy. Jsou dané původem i dobou. Anna-Eva Bergman (1909–1987), norsko-švédského původu, se v roce 1929 ze severu přesunula do Paříže, kde studovala na akademii kubistického malíře Andrého Lhota. Zde potkala malíře a grafika Hanse Hartunga (1904–1989), narozeného v německém Lipsku, žijícího ve Francii a provdala se za něj. Vzájemný vztah po celý další život ovlivňoval dílo obou umělců. V roce 1931 byli manželé v Praze, pobyt zde v nich zanechal svůj otisk. Žili a tvořili na Menorce a ve Francii. Do Hartungova života zasáhla válka a zranění z bojů proti nacistům v cizinecké legii. Prožili i 15 jeden bez druhého, ale pak se znovu setkali a podruhé vzali. V Antibes si společně navrhli dům a ateliéry, kde pracovali každý ve svém.
Anna-Eva Bergman, Oheň, 1962
Dnes tu sídlí jejich nadace. Umělecká činnost manželů se neustále vzájemně proplétala a propojovala, a i během onoho intermezza, kdy Bergman od manžela na čas odešla a žila v jižním Norsku, bylo jeho dílo tímto odchodem ovlivněné. Vzájemná inspirace trvala až do konce jejich životů, stejně jako respekt každého z partnerů k tomu druhému a jeho tvorbě. Pražská výstava je zadostiučiněním zejména pro odkaz Anny-Evy Bergman, dosud spíše zastíněný slávou jejího manžela.
On maluje ji, ona fotí jeho – a naopak: Hans a Anna-Eva se celý život vzájemně objevovali. A to i tím, že se navzájem portrétovali, zachycovali v nejrůznějších okamžicích a etapách jejich soužití. Sledujeme tu dlouhou sérii vybraných snímků, kreseb i maleb různými styly a technikami jich obou. Je z nich patrný posun v čase, ale i vzájemná láska, hravost i úcta jednoho k druhému. Zejména Hans fotí všechno a všude, je „archivářem“ života. Oba pak spolu fotí kameny – a vznikají úchvatné snímky, u některých nevíme, kdo z nich dvou je autorem.
Nekonečný umělecký dialog: Zároveň ale autonomie obou umělců, z nichž každý si jde svou cestou. Oba dva milují přírodní živly, jsou fascinováni vesmírem (snad nejpůsobivější sekce výstavy) či hudbou. To vše se v jejich pracích objevuje, ale u každého zcela jinak. Bergmann maluje akvarely, prosvětlené kompozice, pracuje se zlatou fólií, jíž zdůrazňuje sílu živlů – ohně či slunce, inspiruje se archetypy skandinávské přírody – kameny, stromy, mořem. Hartungovo dílo je výrazně odlišné, vyniká svou spontánností, a až gestickou malbou. Je řazen k předním představitelům informelu, rád také experimentuje s novými médii, rychleschnoucími akrylovými a vinylovými barvami a technikami škrábání a sprejování. Tvorbu Hanse Hartunga lze možná shrnout do jednoho slova, a tím je odvaha.
Hledání pravdy: Co dílo obou umělců spojuje, jsou základní otázky, na které oba společně hledají odpovědi. Kdo jsme? Kam a proč jdeme? Kde je pravda, co je člověk, jaký mají význam živly, příroda, hudba, vesmír? Ne, že by tyto otázky jiní nekladli, ale v případě dvojice Bergman – Hartung je to pro oba doslova hnací síla, která se silně přenáší na návštěvníka výstavy.
Výstava byla připravena přímo pro Prahu a prostředí Kunsthalle, kde bude k vidění do 13. října 2025.
Martina Fialková