Tomáš Netopil (foto Marco Borggreve)
„Když se pomyslně otočím do minulosti, stáli Pražští symfonikové trpělivě po mém boku v dobách mých dirigentských začátků koncertních i nahrávacích. O to víc se těším na náš nový, intenzivní a tvůrčí vztah. Bude to nová etapa nejenom pro mne a Pražské symfoniky, ale velká příležitost k objevování také pro naše věrné posluchače.“
To řekl Tomáš Netopil, od této sezony nový šéfdirigent Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK, na jarní tiskové konferenci. V roce 2002 jeho dirigentské dráze napomohlo vítězství v mezinárodní dirigentské soutěži George Soltiho. U nás stál v čele orchestru Národního divadla. Dlouhých 10 let poté řídil orchestr operního divadla v německém Essenu, kde zastával kromě funkce šéfdirigenta i pozici hudebního ředitele. Mezitím je zván i k práci s mnoha dalšími evropskými i světovými orchestry, byl hostujícím dirigentem České filharmonie. Při rozhovoru z něj i po třech pracovně vypjatých a horkých dnech, které našemu setkání předcházely, srší energie. Podle hudebníků, kteří znají jeho způsob práce, je to tak stále. Na svoji novou úlohu s FOK v Praze se viditelně těší.
Dirigoval jste FOK už v začátcích své kariéry a pak ještě mnohokrát, nyní se vracíte do pozice šéfdirigenta. Jaké byly ty začátky?
Byl to projekt mého prvního CD, které jsem točil pro Supraphon právě s FOK. Natáčeli jsme tehdy Sukovu Symfonii E dur, která bude uvedená hned na mém druhém večeru v této sezoně, takže to bude takový symbolický návrat. S orchestrem FOK jsem později strávil spoustu času a provedl mnoho nádherných koncertů, zatím poslední v roce 2017 – a nyní na ně rád jako šéfdirigent navážu. Ostatně v orchestru hraje spousta mých spolužáků z AMU a i mnoho těch, které jsem znal v době tehdejšího působení u FOK.
Těším se na první koncert nové sezony s Pražskými symfoniky, kde budeme hrát Mahlerovu 1. symfonii. A proč právě Mahlera? Obecní dům celkově je svou architekturou ten správný prostor pro uvádění Mahlera – už i tou „vůní“ svého sálu. Myslím, že je to ideální dílo pro jeho prostředí.
Vidíte, nad tím jsem se nikdy nezamyslela, že by se daly koncertní sály hodnotit podle vůně. Spíš by mne napadlo hodnotit je podle akustiky a také publika, které do nich chodí. Jaké je to pražské ve srovnání s tím, co znáte odjinud?
Pokud jde o pražské publikum, tak myslím, že si vůbec nemusíme stěžovat. Praha je nesmírně bohatá na hudební nabídku a je úžasné, že přitom ani velké ani menší orchestry a komorní soubory tu nemají problém s návštěvností, což se o řadě orchestrů v zahraničí nemůže říct.
Hodně jste působil u německých a rakouských orchestrů, dirigoval jste i orchestr Státní opery v Drážďanech a také Vídeňské symfoniky. Můžete nějak srovnat tyto orchestry s tím, co vás čeká s Pražskými symfoniky?
Myslím, že zásadně se ta práce neliší, styl je podobný, spíš jen pracovní zvyklosti. Působil jsem 10 let v německému Essenu jako hudební ředitel a šéfdirigent orchestru a opery. Tam to bylo jiné v tom, že orchestr je tam skutečně širokospektrální, protože je využíván jak v opeře, tak jako klasický symfonický orchestr.
Tomáš Netopil (foto Marco Borggreve)
To je ale přece jen s naším orchestrem FOK trochu podobné, alespoň ve svém základu. Vždyť zkratka FOK přece znamená Film-Opera-Koncert, a i Pražští symfonikové se občas věnují hudbě filmové a koncertním provedením oper.
Ale tak zkratka nevznikla, ne ne, – ono se to sice nabízí, ale bylo to tak, že pan Pekárek, který v roce 1934 orchestr založil, ho složil z muzikantů, kteří se věnovali všem těmto druhům hudby. Dnes je FOK orchestrem, který se věnuje převážně symfonické hudbě, i když samozřejmě občas do svého repertoáru přidá právě i tu filmovou hudbu nebo něco z operního světa. I já bych se přirozeně rád také jednou za čas věnoval nějakému koncertnímu provedení oper.
Sem zjevně patří očekávaná premiéra nově objevené verze opery Bohuslava Martinů, kterou jste zařadil na konec této sezony.
Ano, přesně tak, uvedeme Martinů jednoaktovku Mariken z Nimègue. Nabízí se nasadit tento kus v rámci koncertu, protože je krátký a při uvedení v divadle by potřeboval něčím doplnit. Zatím k tomu nechci říkat nic moc blíž. Bude to pro nás „objevování objeveného autora“ a možná velké překvapení. Jde o první, dosud neznámou verzi díla, která byla pak ale přepracována a Martinů ji v jiné podobě zasadil do své tříaktové opery Hry o Mariích. Já mám Martinů hudbu nesmírně rád a často jeho skladby uvádím a natáčím. S Českou filharmonií i se svým essenským orchestrem jsem uvedl jeho poslední operu Ariadna, která je pro mne doslova srdcová. Takže jsem moc rád, že s Martinů hudbou mohu znovu pracovat i s Pražskými symfoniky.
Opery jsou vám blízké, působil jste i jako šéfdirigent opery Národního divadla, nestýská se vám po nich?
Já si stále plním své operní sny, přestože mne teď čekají ty nové symfonické povinnosti. Letos jsem měl tři Mozartovské produkce v Ženevě, v Tokiu a v Kolíně nad Rýnem, příští rok mne čeká Madam Butterfly v Berlíně, Salome v Chicagu, a budu se vracet k Rusalce tady v Národním divadle. Takže opera mne nemine.
Jaké máte obecné představy o své příští práci s Pražskými symfoniky? Co byste s orchestrem chtěl rozvinout, kam směřovat?
Chtěl bych s FOK dělat to, co mu nejvíce „sluší“, což jsou velké symfonické opusy, velká díla světových skladatelů, i právě ty vokálně-instrumentální skladby, které jsou také pilířem mé práce. Chci určitě spolupracovat i se soudobými skladateli, dávat jim nabídky k novým kompozicím, a tímto způsobem rozvíjet české skladatelské pole. Jde mi o to, vytvořit co nejbohatší mozaiku pro orchestr i posluchače.
Máme za sebou letní prázdniny, kdy velké orchestry zpravidla nehrají. I dirigenti musí někdy odpočívat. Jak takové období trávíte?
Máme s rodinou moc rádi Toskánsko, a také Francii. Pak jsem uzavíral festival ve Znojmě s novým ansámblem pro barokní hudbu Silentium a se Simonou Šaturovou. A v druhé polovině srpna proběhla Letní akademie v Kroměříži, kterou jsem založil, letos už osmý ročník. To je hudební platforma pro mladé talenty, kde se vyučují housle, klavír (učí Ivo Kahánek), zpěv (učí Adam Plachetka nebo Kateřina Kněžíková) hudební management (ten učí ředitel České filharmonie David Mareček nebo ředitel Smetanovy Litomyšle Marek Šulc), ale i dirigování a tak dále. Je to čistě edukativní projekt zakončený festivalem. Letos se jí účastnili studenti z rekordních 11 zemí.
Pravdou je, že letní režim je vždy trochu volnější. Ale v Kroměříži je i ohromná barokní bibliotéka a hudební sbírka arcibiskupa Rudolfa Jana a tak dále… a tam je stále co objevovat.
Máte čas při své dirigentské profesi vyhledávat v hudebních archivech?
Já tam neustále něco hledám a objevuji, protože to je můj koníček. Stále se věnuji i hře na barokní housle, a z těch zdrojů čerpám. Je to časově náročné, ale ten čas si najdu. Nejčastěji během cestování, když je člověk sám s počítačem, protože dnes jsou už naštěstí ty sbírky digitalizované, takže si člověk může prohlížet archiv na dálku. Také svoje housle si stále vozím s sebou.
To je další otázka: I hra na housle vyžaduje mnoho času, a vy máte vlastní soubor Collegium Colloredo. Jak to vše zvládáte?
Je to i jakési odreagování od mé dirigentské práce. Barokní hraní, to je úplně jiný formát oproti tomu, jak se hraje v symfonických orchestrech, je to něco, co bych si s velkým orchestrem nikdy nezkusil. Barokní hudba, interpretace, frázování, vše, co je s tím spojeno. Ale to se pak i vrýsuje do mé další práce se symfonickým orchestrem, když se bavíme o klasicismu, raném romantismu atd. I do letošní sezony FOK jsme zařadili jeden koncert Collegia Colloredo.
Přestože jsem vedla rozhovory už s několika dirigenty, žádného jsem se ještě nezeptala na to, čím diriguje. Tak se ptám teď vás: Jakou máte taktovku, případně máte jich víc a některou z nich oblíbenou?
Mám jednu, která je karbonová, velice pevná, příjemná do ruky, ale nejraději diriguji bez taktovky. Cítím se svobodněji a už i velké symfonické věci, jako je například Sukovo dílo nedávno v Monte Carlu, jsem si dovolil dirigovat bez taktovky.
Proč se ptám – protože interpretů se často ptají na jejich nástroj, a vaším nástrojem je taktovka nebo tedy ruce. S ramenem či rukou mají často problém houslisté, klavíristy zase bolí záda. I dirigování je fyzicky náročné, dirigent si vlastně při své práci zasportuje. Posilujete například nějak?
To je pravda, je to sport i mentální zátěž zároveň. A je to krásně vyvážené. Pro kondici se snažím sportovat a posilovat. Jsem ale hodně na cestách a záda jsou dost jednostranně zatížena, takže když mě viděla moje fyzioterapeutka, zhrozila se, že bych měl víc posilovat. Zatím mne naštěstí nic speciálně netrápí, takže spíš preventivně.
Poslední otázka: Je něco, na co se speciálně těšíte v této první šéfdirigentské sezoně s orchestrem FOK?
Já se opravdu těším na všechno. Ta stavba programů, kterou jsem si vytvořil, je velmi pestrá. Každý koncert je svým způsobem originál a má v té sezoně svoji funkci, tak si nás přijďte poslechnout.
Martina Fialková