Markéta Slepčíková
Potkaly jsme se na konferenci Čechů žijících v zahraničí, ze které pořizovala reportáž pro TV Nová Vize. A také účastníky seznámila prostřednictvím vlastního dokumentu s historií této jediné české televize v zahraničí, kterou založila už před 24 lety v Torontu.
Nová Vize Markéty Slepčíkové dnes vysílá do několika států Kanady, ale spolupracuje i s TV Praha. Zaujala mě nejen energie její zakladatelky, ale i životní cesta, která ji jako mladou žurnalistku s manželem a malým dítětem zavedla z Prahy přes Holandsko a Nový Zéland až do Kanady.
Jaké byly vaše televizní začátky tady v Praze?
Měla jsem to štěstí, že jsem hned po studiích žurnalistiky, s předchozími zkušenostmi novinářky v krajském deníku, nastoupila do České televize. Psal se rok 1992. Díky diplomce na téma „Romové v českém filmu a dokumentu od roku 1947 po současnost“ se mnou počítala právě vzniklá Romská občanská iniciativa jako se scénáristkou pro nový program o Romech a pro ně. Po dvou letech jsem dostala místo jako dramaturgyně v oddělení převzatých programů. To mě ale nebavilo, chtěla jsem tvořit svoje vlastní programy. Přešla jsem na tzv. volnou nohu a pro ČT jsem vytvořila jeden z prvních duchovních dokumentů, Po stopách hledačů pravdy a pak ještě čtyřdílnou sérii o romských tradicích Cikánský rok. Externě jsem pracovala i pro TV Prima. Uživit se bylo velmi těžké, zvlášť s malým dítětem, i když manžel mi velmi pomáhal. Dokonce šel jako jeden z prvních tatínků u nás na mateřskou dovolenou.
Tehdy byl nejen mediální svět velmi proměnlivý, ještě to byly „zakladatelské doby“. Jak jste se v těch změnách orientovala dál?
V roce 1995 jsem nastoupila jako redaktorka nově vzniklé TOP Info na Barrandově, pražské kabelové televize. A tam jsem se naučila o televizi vše od A do Z a po třech letech se stala šéfredaktorkou studia. Naše rodinná situace se ale už velmi vyhrotila. Vyhrožování ze strany skinheadů začalo už za mého působení v ČT, kde jsem vedla besedy na téma rasismus, a protože jsem dál pracovala v Romské občanské iniciativě, tak to nepřestávalo. Manžel měl velkou starost o naši bezpečnost a chtěl odejít z republiky.
Kam jste měli namířeno?
Nejdřív do Holandska. První dojem byl pocit absolutní svobody a bezpečí. Přijet na západ byl tehdy pořád ještě velký rozdíl. Jenže Holandsko bylo plné imigrantů, neměli jsme moc velkou šanci se tam uchytit. Za rok jsme si ušetřili na cestu na Nový Zéland – a to byla teprve svoboda! Nádherná příroda, nedotčené pláže, od Aucklandu po Christchurch změna všech klimatických pásem. Levný život a skvělí lidé. Tehdy se tam nezamykaly domy ani auta. A jen tři miliony obyvatel na celou tu nádheru! Tam jsem také udělala zřejmě jedno ze svých nejvzácnějších interview, a první v angličtině, se Sirem Hillarym. Prvním, kdo zdolal Mount Everest. Ten rozhovor si pamatuju dodnes.
Myslím, že pro cizince nebývá jednoduché se prosadit v jiné zemi v médiích. Co jste tam dělala, když zmiňujete to interview?
Prodávala jsem zmrzlinu na hlavní třídě v Aucklandu, pak pomocnou účetní. Manžel pracoval jako přidavač na stavbě. K žurnalistice bych se možná dostala až na samém konci našeho pobytu, kdy jsem měla jít na pracovní pohovor do tamní televize, ale to už se neuskutečnilo, protože jsme se rozhodli přesunout se do Kanady.
To interview se sirem Hillarym jsem dělala pro Čechy. Také jsem mapovala život české komunity a reportáže posílala do Čech. Kořeny Čechů na Novém Zélandu jsou velmi zajímavé, existuje tam původní česká vesnice už z doby Rakouska – Uherska. Jmenuje se maorsky Puhoi, (Maorové jsou původní Novozélanďané), česky je to Dobrá voda.
Když tehdejší Češi přišli do té oblasti, musel to být skutečný konec světa…
Čekal je tam pouze prales a Maorové. V potu krve museli prales přetvářet na úrodnou půdu, kácet ohromné stromy, kopat a rýt nepřístupnou hlínu, jen s primitivními prostředky. Bez původních obyvatel, kteří je upozorňovali, co je v pralese jedlé a naopak jedovaté, by nepřežili. Celá tato dechberoucí cesta našich lidí za svobodou je zobrazena v nádherném muzeu v Puhoi. Je tam i kostel, ve kterém se ještě v době, kdy my jsme tam byli, kázalo česky, a kde jsme nechali našeho syna Sebastiana pokřtít, i když mu bylo už 9 let.
Také jsme dojeli až na nejsevernější cíp Nového Zélandu, kde se stékají tři moře a Maorové tvrdí, že je to místo, odkud duše docházejí na onen svět.
Proč jste se tedy z tohoto ráje rozhodli zase odejít jinam?
V tom ráji bylo všechno prostě tak dokonalé, že tam byla strašná nuda. Já jsem se pochopitelně chtěla vrátit k opravdové žurnalistice, ne ke komentování nedělních zápasů, kolem kterých se točila společenská konverzace. Nechtěla jsem v tu dobu ztrácet čas. Navíc v Kanadě jsme měli příbuzné, kteří slíbili, že nám pomohou. Dodnes ale tvrdím, že hodnější lidi a krásnější přírodu, než na Novém Zélandu jsem zatím neviděla.
Bylo to hned Toronto, kde dnes žijete? A jak se vám – opět v cizím prostředí – zdařil návrat k vysněné práci?
Od počátku žijeme v Torontu. Začátky zase stejné, pracovala jsem jako uklízečka, prodavačka, barmanka, později opět jako sekretářka a pomocná účetní. Psala jsem pak do místních českých novin Nový Domov, a tak jsem začala poznávat českou komunitu. Když jsem na ulici zahlédla televizní štáb, strašně jsem těm lidem záviděla.
Ale příležitost po třech letech přišla. Dozvěděla jsem se, že multikulturní televize OMNI 1 nemá ještě české vysílání. Došla jsem tam a nabídla jim své služby. Musela jsem vyrobit pilotní program, který měl nebo neměl být schválen. Téma bylo jasné: v roce 2002 prošla Prahou tisíciletá voda a v Torontu se pořádal pro oběti povodní benefiční koncert. Ale neměla jsem kameramana ani střihače a ani dolar navíc v kapse.
Jak jste si s tím poradila?
Nakonec jsem oba našla v polské komunitě a program, který jsme vyrobili, byl schválen. Mohla jsem začít dělat české vysílání, ale musela jsem podepsat smlouvu na tři měsíce zkušební doby, která obsahovala třináct programů. Kde na to vzít? Ale riskla jsem to, tak moc jsem toužila vrátit se ke své profesi. A ukázalo se, že jsem udělala dobře. Už během měsíce jsem sehnala první sponzory, Milan Kroupa podporuje televizi dodnes, Zdeňka Forst také, tehdy se přidaly i České Aerolinie, Czech Tourism a dokonce i Transcom Transport, kde jsem předtím dělala sekretářku. Během zkušební doby se mi podařilo sehnat tolik stálých sponzorů, že jsem mohla v pohodě podepsat první opravdový kontrakt na jeden rok. Od té doby vysíláme nepřetržitě 23 let, i když ne vždy na růžovém obláčku.
Byla a je to jen a jen vaše firma. Jaký jste si dala cíl?
Brzy se mi podařilo mít vlastní štáb a výrobní skupinu. Zlatý věk Nové Vize nastal asi od roku 2006 do roku 2013, kdy jsme byli pod ochranou šéfa české postprodukční skupiny, který nám sponzorsky daroval své prostory s veškerou technikou, včetně kamer. Spolu s dalšími sponzory a inzerenty jsem si mohla dovolit mít výrobní skupinu o deseti lidech. Natáčeli jsme po celé Kanadě, i když jsme tehdy vysílali jen v Ontariu.
Smyslem Nové Vize je šířit v Kanadě český jazyk a kulturu a přispívat ke vzájemné spolupráci obou zemí. Vyrobili jsme přes 1000 programů s touto tematikou. Největší oblibu měly portréty úspěšných krajanů a návštěvy známých osobností z České republiky.
I po technické stránce se mnoho změnilo. Na začátku byly ještě analogové střižny a velké betacamové pásy, postupně převažovala digitální kamera i střižna a příchod internetu a možnosti posílání soupisek na dálku vše velmi usnadnily a urychlily.
Jak jste zvládala tu náročnou práci a osobní život s rodinou, když Nová Vize stála především na vás? Nutně musely přijít i krize.
Pochopitelně i já jsem během 23 let prošla bouřlivým osobním životem, rozvedla se a znovu se vdala za střihače slovenské televize, ale po pěti letech znovu rozvedla. Oba manželé se vrátili – do Česka a na Slovensko. Zůstala jsem sama s dospívajícím synem a zároveň to byla i nejhorší doba pro Novou Vizi. Postprodukční firma byla prodána, museli jsme přejít do domácí výroby, financí ubylo, vše bylo velmi těžké. Syn se naštěstí naučil od druhého manžela celé řemeslo, takže mi s výrobou programů pomáhal on. Začali jsme jakýsi rodinný byznys, měla jsem i druhou práci, a tou jsem postupně zalepila největší díry ve financích, než se situace zase vylepšila. Nikdy mě nenapadlo skončit. Vždy jsem hledala cesty, jak pokračovat a udržet se. Skalní sponzoři moji snahu ocenili a zůstali. Pořádala jsem také benefiční koncerty, plesy a sbírky na podporu vysílání.
Vracíte se stále do Prahy – a určitě nejde jen o osobní pouta.
Samozřejmě. Podařilo se mi navázat spolupráci s TV Praha na barterovém základu. Trvá už čtvrtým rokem a je to velký přínos. My vysíláme programy z Prahy a v TV Praha běží naše programy každý den v jiném vysílacím čase. Je to pro nás veliká a jediná propagace naší práce v Čechách. TV Praha nám také zřídila webovou stránku Na návštěvě u krajanů v Ontariu, kde je možné vidět řadu našich programů. V digitálním archivu jich mám ale asi 700. Přemýšlím také, kde by se v Česku mohly uplatnit, popřípadě archivovat.
Kanada je ohromná a Češi jsou tam rozptýlení ve více státech. Jaké území vaše vysílání pokrývá?
Začínali jste pouze v Ontariu. Nyní vysíláme i v Britské Kolumbii a od loňského září už i v Albertě. Pokrýváme tedy už dost velký prostor na to, aby některé české firmy mohly mít zájem o reklamu u nás. Velmi usiluji o jakoukoliv propagaci naší práce v Čechách, kde jsme v podstatě stále neznámí. Mrzí mě to, protože dělám jedinečnou práci ve světě, žádná jiná profesionální televizní skupina mimo Českou republiku zatím neexistuje. Dokázala jsem svoji televizi udržet jen proto, že jsem měla profesní základy z České televize a Barrandova a dokázala jsem si vytvořit týdenní koloběh výroby programu. O své zkušenosti bych se ráda podělila. Hledám vhodnou příležitost k přednáškám v oboru médií a žurnalistiky. Nejen o tom, jak lze vytvořit vlastní vysílání, ale také, co znamená česká televize v cizině. I ze sociologického hlediska je to velmi zajímavý fenomén, který by stálo za to více rozebrat. Na Novou Vizi jsem – snad právem – hrdá.
Martina Fialková