Valérie Horváth (foto J&T Banka)
Co obsahuje a znamená práce galerijního kurátora, možná každému nemusí být jasné. Může být proto zajímavé nahlédnout pod pokličku jedné konkrétní zajímavé výstavy, kterou najdete v karlínské Rustonce v Galerii Magnus Art.
Výběr z ojedinělé sbírky nizozemských manželů zde připravila Valérie Horváth, která přibližuje nejen vznik výstavy, ale i svoji profesi. Studovala jak dějiny umění, tak ekonomii, takže ji od začátku nejvíc lákalo propojení těchto dvou množin a také vzájemná podpora obou světů. Říká, že si mají hodně co dát. Současná výstava, kterou připravila, vypráví kromě příběhu českého umění posledních desetiletí i téměř románový příběh Yvette van Dishoeck a Boudewijna Jansena. V roce 1993 se oba Holanďané potkali v Praze, navštěvovali spolu ateliéry zdejších umělců, kupovali jejich díla. Vzali se a žili tu i se synem. Jejich unikátní sbírka Sublime Hyacinth mapuje vývoj českého „porevolučního“ umění, zahrnuje díla autorů jako Petr Nikl, Tomáš Císařovský, Josef Bolf, Antonín Střížek a řady dalších a její část je tu k vidění zcela poprvé.
Galerie Magnus Art na Invalidovně existuje šestým rokem. Jak dlouho jste s ní spojená vy osobně?
Hned od roku 2020, kdy jsem sem nastoupila do jejích příprav. Galerie byla otevřena v ten samý rok a nastavili jsme jí tehdy poměrně specifický dramaturgický plán – představovat soukromé sbírky českých, a teď už vlastně i zahraničních sběratelů. To ještě tehdy nebylo běžné, až teď se čas od času někde něco podobného objeví.
Obvykle to bývá tak, že jednotlivá díla ze soukromých sbírek se zapůjčují na nějakou soubornou výstavu. Ale my naše výstavy opravdu koncipujeme tak, že bereme danou sbírku jako celek, z ní vybíráme a tímto vzorkem se snažíme odvyprávět její příběh. Třeba toho, čeho se sbírka týká, samotných sběratelů nebo přímo sběratelství – samotné aktivity jako takové. Myslím, že je to široké veřejnosti stále trochu vzdálený svět, který my právě chceme přiblížit. Co všechno se dá sbírat, jak se k tomu dá přistupovat, jak s tím můžete žít, jak s tím můžete nakládat ve smyslu například filantropické podpory nějakého umělce. Že to nemusí být jenom investiční sbírka. Anebo i může. Že to pole je mimořádně široké a zajímavé. Často vidím, že k tomu sběratelé přistupují různě, že nad tím jinak uvažují, soustředí se na jiné věci. Ale vždy tam vidím i pojítko hluboké vášně k výtvarnému umění.
Jak jste se dostala k této konkrétní sbírce, jejíž výběr je tu vystaven?
Na doporučení Radka Váni, což je kurátor, který holandským manželům v 90. letech hodně pomáhal. To on jim na začátku v Praze otevíral dveře do zdejších ateliérů. Hodně mě zajímalo, jak to tehdy asi muselo probíhat. Po otevření všech stavidel se najednou tady, v postkomunistické zemi, objeví holandský pár, který se zajímá o české umění, který ho kupuje, a který má západní přístup k budování sbírky.
Asi v našem prostředí tehdy působili jako zjevení, exoticky?
Zřejmě ano. Umělci většinou neuměli anglicky, oni zas nemluvili česky. Myslím, že i mimo jazykovou bariéru to bylo hodně dobrodružné pro všechny zúčastněně. Ale oni se postupně integrovali do české umělecké scény, zdomácněli. A Radek Váňa mě oslovil s tím, že jejich sbírku zná, že by stála za vidění a vystavení. Jenže v té době, někdy před dvěma lety, sběratelé ještě sbírku vůbec nechtěli veřejně prezentovat.
Nikde ji nevystavovali? Ani v Holandsku? České umění sbírali skutečně jen sami pro sebe?
Ano, určitě. A pro své přátele, řekněme. Toto je úplně první výstava jejich sbírky, a tím je to zajímavější. Trvalo téměř dva roky, než jsme si získali jejich důvěru. Viděli, jaké jsme už udělali výstavy, jak s tím pracujeme, že to není o chlubení se, ale o představování příběhů, jednotlivých umělců, jejich tvorby. A myslím, že si uvědomili, že i pro ně to má velký přínos. Sbírka je vidět zase v jiném kontextu, jinýma očima, protože se na ni dívá kurátor, se kterým předtím nepracovali. Měla jsem radost, že koncepci výstavy nechali na nás. Byla v tom z jejich strany velká odvaha a důvěra a myslím, že jsme si i dobře lidsky porozuměli.
Navíc, i když tady mezitím také nějakou dobu nežili, není to uzavřená kapitola. Kontakty si pořád udržují a příběh pokračuje. My tu můžeme ukázat jenom naprostý zlomek. A i proto jsme se rozhodli pro částečnou obměnu výstavy v polovině trvání, abychom měli možnost ukázat více.
Bylo cílem pro výstavu vybírat jen takováto rozměrná díla? Proč tu nejsou žádná menší?
To je právě jedno ze specifik této sbírky, že manželé sbírají téměř výhradně velké formáty.
Umělci, jejichž díla sbírali, jsou zjevně z jedné, dvou generací. V 90. letech teprve začínali nebo již měli jméno, ale teprve krátce.
Ano, jsou tu svými díly zastoupení třeba Michael Rittstein, Petr Nikl, Tomáš Císařovský ale není to pevné pravidlo a sběratelé se jistě zajímají i o další generace. Ale zároveň je pro ně, myslím, důležité mapovat dráhu umělců, se kterými už začali pracovat. Oni totiž na přelomu 90. let měli neuvěřitelnou příležitost. Trh s uměním tu ještě téměř neexistoval, bylo málo sběratelů, nebyly tu soukromé galerie a dnešní infrastruktura byla teprve v zárodku.
Z výstavy je zřetelné, že sběratelé mají k Praze opravdu vřelý vztah. Dokonce několika svým známým umělcům zadali „úkol“ – chrám sv. Mikuláše. Vidíme ho tady ve velmi zajímavých verzích. Výstava nevypovídá jen o českém umění viděném očima sběratelů, ale i o jejich lásce k Praze. Skoro mi to připomíná aktuální bestseller Tajemství všech tajemství Dana Browna, který se taky rozhodl vzdát hold Praze tím, že do ní umístil děj své poslední knihy.
Máte pravdu. Sama jsem tu narozená a moc ráda se do Prahy vždy vracím ze všech svých cest. Je krásné vracet se domů s vědomím, že evropská města, která považujeme za tak krásná, nejsou hezčí než Praha.
Ale hrozně ráda bych si přála zažít okamžik, kdy člověk přijede do Prahy poprvé jako cizinec a nezná ji. Protože jak do ní člověk vroste, spousta věcí mu přijde jako samozřejmá. Až když cestuje, může si postupně vše dát do kontextu.
Ale zpátky ke sbírce: Myslím, že i tito sběratelé sem také jaksi vrostli. Ale tím pohledem zvenčí opravdu dokázali zformovat něco, co je reprezentativní přehlídkou vývoje české malby od sametové revoluce dodnes. Přestože neměli přímou českou zkušenost. A to je opravdu obdivuhodné.
Pro vyznění a úspěch každé výstavy je ale důležitý i kurátor, a tím jste zde vy. Čím jste se zabývala před tímto vaším působením v Galerii Magnus Art?
Celý profesní život se zabývám výtvarným uměním. Pracovala jsem v soukromých galeriích, v jedné neziskovce, na aukční scéně i ve startupu, který se zabýval trhem se současným uměním. Postupně se to ve mně cizelovalo a tato galerie pro mě ideálně spojuje obě oblasti, kterým jsem se věnovala. Výtvarné umění a jeho ekonomickou stránku. Obojí zde mohu rozvíjet.
Z jiných vašich rozhovorů jsem vyčetla, že inklinujete převážně k českému umění. Je to, co vzniká tady, srovnatelné nebo drží krok s tím, co vzniká v zahraničí? Čím je české současné umění specifické?
Myslím si, že kvalitativně drží krok, ale má samozřejmě svá specifika. A netýkají se jenom nás, ale i zemí kolem s podobnou historickou zkušeností. Ta se hodně do umění propisovala, a i pro západního diváka, galeristu nebo sběratele je to něco atraktivního. A to zvláštní historické trauma se ještě dědí generačně. Takže české současné umění je zajímavé, hodně osobní, zpracovává i hodně civilní témata. Jaksi reflektovalo naši „malou domácí zkušenost s velkými dějinami“. Částečně to tam stále je, nezbavíme se toho. To je právě naše autenticita.
V posledních letech se ale i naše umění neuvěřitelně globalizuje skrze všechna online media. Mladí umělci mají mnohem větší možnosti různých i zahraničních stáží, rezidencí, což je ohromně ku prospěchu věci. A mají svoje témata, takže myslím, že už se to víc liší v generacích.
Já osobně za dobré umění považuji takové, které přináší nějaký novotvar. Může to být technická věc, nějaký materiál, otevření nějakého obzoru, otázka, nad kterou jsme neuvažovali, klidně bez odpovědi. Může to být věc rukopisu. Toto v umění vždy hledám. Tady na výstavě jsme se bavily například o Františku Matouškovi, který pracuje s denimem, a je to pro něj velmi signifikantní věc.
Současné umění, ať už české nebo zahraniční, reflektuje právě pohyb společnosti jako takové. Kam by se mohla vyvíjet, kam se vyvíjí, co nás děsí, co se nám nelíbí nebo naopak. Kam se chceme radši uchýlit, Ale můžou to být zase ta malá, osobní témátka, která jsou uzavřená ve velkých, společenských. A to mne v českém prostředí baví hledat.
Máte nějaký další cíl, ke kterému byste chtěla dospět?
Myslím, že je důležité neustrnout a pořád hledat nové věci. Proto se snažím setkávat s novými umělci, vymýšlet nová témata, která lze na výstavách prezentovat. Asi nemám nějaký konkrétní milník. Obecně jsem si asi dokázala uspořádat profesní život tak, jak jsem si přála, aby se mi spojovaly obě oblasti – umělecká i ekonomická. To je něco, co bych chtěla vždy udržet. Nikdy mě nelákalo věnovat se jenom obchodu, nebo že bych šla čistě kurátorskou cestou a nepřemýšlela nad trhem s uměním jako takovým. Myslím, že kdybych věděla, kam se to bude rozvíjet dál, že by to byla trochu nuda. Že trochu toho nevědomí je vlastně žádoucí.
Martina Fialková