listopad 2020

Daniel Wiesner – pod pokličku klavírního umění

Daniel Wiesner (foto Zdeněk Chrapek)

Daniel Wiesner (foto Zdeněk Chrapek)

Citlivý a introvertní umělec nebo veselá kopa s neuvěřitelnou zásobou vtipů a žertíků? Zcestovalý pianista, který nemá vlastní auto. Sečtělý a filmů znalý, přestože tráví dlouhé hodiny u klavíru. Těmito protiklady ho lze nejlépe vystihnout. Daniel Wiesner patří mezi nejvyhledávanější české pianisty, ať už jako sólista, kdy vystupuje s orchestrem, nebo v komorní hře. Často doprovází pěvce, má zvládnutý obšírný repertoár v duu s houslemi nebo s klarinetem, vystupuje i s řadou dalších kolegů doma i v zahraničí na předních pódiích. Jeho zvláštní zálibou je doprovázení herců v melodramech a velkou vášní dobrá současná hudba. Jeho vstřícnost a schopnost přizpůsobit se hudebnímu cítění kolegů způsobují, že v normálních časech bývá „na roztrhání“. A to ještě působí na HAMU jako korepetitor ve třídě klarinetů. Teď je však situace jiná. Danielův příklad dobře poslouží pro přiblížení toho, co současná zástava živé kultury působí.

Už na jaře jsi mi vyprávěl, že se denně několik hodin potýkáš s nastudováním nového, velice obtížného klavírního koncertu švýcarského skladatele Dietera Ammanna s názvem „Gran Toccata“. Že je to naprosto výjimečná věc, a že ti dává zabrat. Kde jsi ji měl hrát a jak to přišlo?

K nastudování této novinky mne vyzval už loni dramaturg festivalu Hudební fórum v Hradci Králové, zaměřeného na soudobou hudbu. Z koncertu měl být živý přenos pro stanici Český rozhlas – Vltava a současně pro zahraniční stanice v rámci EBU (Evropská vysílací unie). Začátkem ledna zazvonil kurýr a doručil part, koncert měl být 15. října. Když jsem se do not podíval, zatmělo se mi před očima. Ale pak jsem si řekl, že takové výzvě je nutné čelit a nabídku jsem přijal. „Gran Toccata“ je technicky extrémně obtížná, ostatní tokáty (virtuosní skladba s rychlými běhy pro klávesový nástroj), například Schumannovy nebo Prokofjevovy, jsou proti tomu maličkosti. Toto je třiceti pěti minutové dílo s extrémně obtížnými místy pro klavír, s jakými jsem se doposud u žádného autora nesetkal. Takže jsem musel při studiu najít klíč, nový způsob, jak se s nimi vypořádat.

Jak jsi se tedy připravoval?

Cvičil jsem to průběžně tři čtvrtě roku téměř každý den až doposud, byl jsem z toho docela i fyzicky unavený. Malou pauzu jsem měl jen v červenci, kdy jsem měl volno. Věnoval jsem se tomu dílu stovky hodin. Některé jiné nabídky, koncerty větší obtížnosti, jsem v posledních týdnech kvůli tomu odmítal. Chtěl jsem se koncentrovat na tuto premiéru, přestože každý z nich, i ty co jsem hrál, byl vlastně mnohem lehčí než Ammannovo dílo. A pak šest dní před premiérou 9. října padlo rozhodnutí o zákazu všech koncertů, takže se mi zatmělo před očima podruhé.

Co tedy s nastudovaným dílem bude? Snad tvé úsilí nebylo zbytečné?

Naštěstí pořadatel přislíbil, že celý program festivalu se uskuteční za rok, takže se k Ammannovu koncertu na jaře znovu vrátím. Teď cvičím věci na nejbližší koncerty v listopadu a prosinci, otázka je, zda budou. U klavíru stejně ale potřebuju sedět, a tak z čiré radosti jsem se pustil ještě do Chopinovy Balady As dur, kterou jsem zatím nehrál. Je to krásný romantický kousek, který nikoho nezarmoutí, a sám si tím v této divné době dělám radost.

Padají teď výroky i od představitelů státu, že lidi z kultury, kteří nyní nemají práci, by mohli jít pracovat třeba někam do továrny.

To mne tedy nenadchlo. Představa, že po měsících manuální práce může klavírista nebo houslista okamžitě pokračovat s koncerty, je úplně lichá, to bych toho moc nezahrál. Naším pracovním nástrojem jsou ruce a ty si musíme šetřit.

Působíš jako korepetitor na HAMU ve třídě klarinetů. Jak tě to v současné době, kdy nemáš příjmy z koncertů, zajišťuje?

Mám na HAMU plný úvazek, a teď také pracovat nemůžu. Ale o základ příjmu nepřicházím, i když v našich poměrech to není žádný zázrak a ty koncerty jsou samozřejmě potřeba. A je to i moje muzikantská potřeba. Musím ale pochválit pořadatele, všichni se snaží nacházet náhradní termíny. Je pravda, že některé zrušené z jara byly přesunuté na podzim a nyní jsou zrušené opět, ale třeba červen jsem měl paradoxně úplně plný.

Co tě přivedlo k zájmu o soudobou hudbu? Věnuješ se jí, pokud vím, už od samých koncertních začátků.

Už v 5. ročníku na konzervatoři mne oslovil profesor Jan Riedlbauch, zda bych s ním nastudoval a zahrál skladby čtyř britských autorů. Tehdy se pořádaly výměnné koncerty současné hudby, na které přijížděli i zahraniční skladatelé. Začalo mne to bavit a viděli to i další autoři, takže další spolupráce šly už samospádem. V klasice jsou totiž zajeté základní postupy, které se musí dodržovat, ale v nových skladbách si je interpret může sám nacházet a vytvářet, může objevovat. A pak se třeba člověk setká s takovými extrémy, jako je skladatel Dietter Ammann. Kdybych ale takto měl nastudovat tři, čtyři díla ročně, to by nebylo v lidských silách, to je výjimka.

Zřejmě málokdo mimo obor si umí představit, jak je v tomto ohledu práce hudebníků „neefektivní“, když bychom ji přepočítávali na honorář za hodinu.

To se opravdu nedá, tabulky na to žádné být nemůžou. Samozřejmě, že když má hudebník skladbu už nacvičenou, v repertoáru, tak ji před dalším koncertem jen „opráší“, ale pak stejný honorář dostane za koncert, na který studuje mnohem déle, často i měsíce, novou skladbu.

Jsi ty vlastně z hudební rodiny?

Ani ne, ale táta hrál trochu na varhany a dal mi základy na piano. A zjistil přitom, že mám absolutní sluch. Vzal mne do jedné hudební školy, kde mne nechtěli. On se ale nedal a šel do Voršilské, což už tehdy byla prestižní hudebka, a tam asi nějaký talent rozpoznali. Na konzervatoři jsem pak studoval u legendární profesorky Valentiny Kameníkové a na HAMU pak u neméně výborného profesora Toperczera. Valentina Kameníková měla velmi svérázný způsob výuky, který ne každému sedl. Bylo to někdy i docela hrubozrnné a vypráví se mnoho humorných historek, které však nejsou ani moc publikovatelné. Ale já jsem ji respektoval, protože jsem jaksi podvědomě cítil, že všechno, co říká, je pro mé dobro. Naučila mne toho neuvěřitelně moc.

Jsi jeden z mála umělců, který nemá webovou stránku. Má to nějaký důvod, proč jsi tak skromný a držíš se v pozadí?

Mám rád své soukromí, nemám ani Facebook, pro svoji prezentaci to nechci a nepotřebuji. Mám dobré koncerty a výborný okruh lidí, kteří se na mne kvůli spolupráci obrací a mohu si tento luxus proto dovolit. Na druhou stranu to nechci nijak shazovat, naopak v mnoha směrech je ten web i Facebook užitečný, ale je to moje volba, obejdu se bez toho. Ale aby bylo jasné, nejsem odpůrce techniky. Když jdu do přírody a ztratí se mi turistická značka, tak si velmi rád otevřu mapu v mobilu a podívám se.

Tvoje žena Marie je také klavíristka, vyučuje na Deylově konzervatoři pro slabozraké a také občas koncertuje. Hráváte spolu i čtyřručně. Jak takové klavírní manželství může fungovat, neperete se doma o klavír?

Doma máme křídlo a pak ještě elektrický klavír, který se dá v denní i noční době přepnout na sluchátka. Tak se prát nemusíme, funguje nám to dobře. Manželka se věnuje více pedagogické činnosti a křídlo si uzurpuji já.

Máte dva syny, ale ani jeden z nich nejsou hudebníky. Proč to?

Asi, že viděli, jaká je to řehole, a my jsme je k ničemu nenutili. Oba si vybrali svůj obor, starší vystudoval v Anglii a už tam i pracuje, a mladší tam teď měl odjet na studia také, jenže koronavirus to překazil, takže studuje zatím on-line.

Vím, že ve volném čase moc rád provozuješ turistiku, pěší výlety. Jde to i na koncertních cestách po světě?

To opravdu nejde, to člověk má čas jen na zkoušky a po koncertě hned letí zpět, protože má další povinnosti. Na výlety chodím hlavně doma v Česku, mám rád ty jednodenní. Letos jsem byl ale smutný z toho, jak vypadají české lesy, jak moc jim dal zabrat lýkožrout. Jezdím nejradši vlakem, auto totiž už několik let nemáme, usoudili jsme, že když odrostly děti, je pro nás tady v Praze zbytečné.

Která místa máš u nás rád, podnikáš třeba nějaké „tematické výlety“?

Myslíš hudební? Ano, ale to už mám u nás splněno: Manželka pochází z míst nedaleko Janáčkových Hukvald, pak samozřejmě Litomyšl Bedřicha Smetany, Nelahozeves Antonína Dvořáka, Polička Bohuslava Martinů, a také třeba krásná Kamenice nad Lipou spojená s Vítězslavem Novákem. Ale až to zas půjde cestovat, mám plány podívat se na rakousko-švýcarské hranice do Hohenemsu spojeného s Franzem Schubertem. Byli jsme se ženou také v Bartókově domě v Budapešti, a moc mne mrzí, že když jsme byli za oběma syny v Anglii v Colchesteru, teprve pozdě jsem zjistil, že nedaleko odtud byl domek, kde žil Benjamin Britten se svým přítelem.

Ale rád mám i Brdy, které jsou tu kousek. I do stovky kilometrů od Prahy je pořád co objevovat. Říká se, že pěší túry, chůze, vytvářejí v těle látky, které podporují imunitu.

Na co se těšíš v blízké době, abychom končili s optimismem?

Určitě na toho Ammanna, který bude přede mnou stále jako velký vykřičník, ale pak se také těším na koncert 27. prosince v Rudolfinu. Moc doufám, že proběhne, i když vůbec netušíme, za jakých podmínek. Měl bych hrát spolu s houslistou Jakubem Fischerem a violoncellistkou Dominikou Hoškovou Beethovenův trojkoncert s Komorní filharmonií Pardubice. A to je tak nádherná hudba! Beethovenův vánoční dárek, vyložené pohlazení pro duši.

Martina Fialková