Časem se člověk učí vážit si klidu. Místo předvánočního šílení začne vyhledávat tradice. Není to jednoduché, řada věcí je zapomenutá, jen pár odolných zvyků překonalo propast času a zařadilo se mezi aktivně žité tradice.
Průvod na svatého Mikuláše se zřetelně vyobrazenými maskami (wikipedia.org).
Advent má v tomto duchu privilegované postavení, na Vánoce se všichni těší, proto si dobu svátečního očekávání rádi zpestřují. Pravda, kdybychom hlásali, že advent je dobou půstu a ticha, asi bychom nepochodili. Vyjma křesťanských kruhů, samozřejmě. Stejně tak bychom neuspěli s Adventem od Jarmily Glazarové a neprorazili bychom ani s kovově odlišnými nedělemi, železnou, bronzovou, stříbrnou a zlatou, které vládly normalizačním adventům, přičemž slovo advent se pro jistotu vůbec nepoužívalo. Až doba porevoluční přivedla nejen svobodu, ale kupříkladu i advent a tradice. Z dávných zvyků ovšem zůstalo jen komerční torzo, počínaje Mikulášem a konče hromadou darů pod stromečkem. Zbytek halí mlhy zapomnění. Ví se o svaté Barboře, ale dlouho jsem nepotkala někoho, kdo by měl ve váze barborky. A pokud je má, tak většinou neví proč.
Lití olova přes klíč do studené vody při věštění budoucnosti (wikipedia.org).
Celé období začíná svátkem svatého Ondřeje. Býval to den věštění, ženy litím olova odhalovaly manželskou budoucnost. Dnes, pokud se zvyk zachoval, je obvyklý až na Štědrý den. Následují Barbora, Mikuláš a Lucie. Víme o nich, ale krom Mikuláše už neslavíme. Barborky třeba kdysi chodily před Mikulášem, aby děti na příchod znepokojivé trojice čerta, anděla a Mikuláše připravily. Byly hodné, nadělovaly, nestrašily. Mikuláš a jeho kolega v dětech obavy budit měli, ale pořád s nimi byl anděl, vyvažující dětský strach z čerta. Pak se adventní laskavost k dětem dost vytrácí. Moc se to s naší zažitou představou o něžné předvánoční pohodě neslučuje, ale naši předkové to vnímali jinak. Bavili se. Svoje zvyky brali jako zpestření temné části roku. Dnes tušíme o upíjející Lucii, ale že běhaly po vsích tajemné Lucky s dlouhými nosany, to se z všeobecného povědomí vytrácí. Navíc Lucky nebyly jediné, 7. 12. řádil mezi dětmi Ambrož, honil je s koštětem v ruce, ale zároveň ztrácel cukrovinky, které nadšené děti s radostí sbíraly. Ambrož byl něžnější než Lucky, ty se vydávaly za dětmi s nožem v ruce, aby jim hrozily za nedodržování půstu. Někde měly s sebou kamarády, tlupu nezbedníků v podobě kominíka, poustevníka či knedlíkového Luce, který kontroloval, zda se jedí knedlíky, tradiční jídlo dne. Po svátku Lucií se objevil děsivý Žber, toho se báli i dospělí. Jinde chodil Klempera. Hrozil dětem, že jim do nohy zatluče hřebíky. Nebyl oblíbený, na rozdíl od Tomášů, kteří chodili těsně před Vánoci. Ti si obdarovávané vybírali, jejich podmínkou bylo, aby dítě nebylo mlsné. Na Štědrý den se pak objevovala strašlivá Perchta, která kontrolovala dětský půst. Tím advent končil.
Úplně klidný tedy nebyl, ale vzrušení mu nechybělo. Letos třeba znovu potkáme adventní magické bytosti, až budeme v klidu, o samotě rozjímat o nejisté budoucnosti. Máme to namíchané podobně jako kdysi, směs strachu, zpomalení, napětí i očekávání a víry. Advent v době covidové. Jeho tradiční magie nám může pomoci zapomenout na aktuální útrapy. Tak klidný advent.
Jitka Neradová