prosinec 2020

Kateřina Bečková – o architektonické paměti města

Kateřina Bečková

Kateřina Bečková

Jméno Kateřiny Bečkové se objevuje v souvislosti s Muzeem hlavního města Prahy, kde pracuje jako kurátorka sbírky historických fotografií a Langweilova modelu. Je také autorkou několika publikací z řady „Zmizelá Praha“ a ani ve volném čase ji pražská architektura nenechává klidnou. Proto jej už mnoho let tráví intenzivní prací pro Klub Za starou Prahu a již dvě desetiletí je jeho předsedkyní. Členové klubu monitorují proměny a plány, které ovlivňují původní pražskou výstavbu, a ve spolupráci s veřejností se snaží zabránit případným nenávratným škodám na architektonicky cenných místech. Říkám si, že to už je téměř poslání.

Četla jsem od mala různé pražské pověsti a později si při toulkách místy, kde se odehrávaly, na ně vzpomínala. Kudy vedla vaše cesta? Kde se vzala vaše úcta a vášeň pro historii a architekturu?

Tak asi v 16-17 letech jsem se začala toulat po Praze. Jako dítě jsem doslova nesnášela, když mi maminka trochu obrozenecky říkala: tady bydlel ten, tady onen, tady se stalo tohle, támhle onohle. Ale když jsem se začala po městě pohybovat sama, tak to bylo jiné. Na Malou Stranu jsem chodila z Dejvic pěšky přes Hrad a z Nerudovky jsem byla úplně paf. Měšťanské domy se štíty a domovními znameními, na ty jsem se nemohla vynadívat. Sestavovala jsem si pak vlastní procházky po Malé Straně a Starém Městě, k nimž jsem si vypisovala údaje z různých průvodců.

Jak jste se později dostala k činnosti v Klubu Za starou Prahu?

Iniciačním zážitkem památkového aktivismu pro mne byla demolice novobarokního Špačkova domu v Klimentské ulici v roce 1993. To bylo dost ošklivé prozření, zřejmě jsem si myslela, a nejen já, že v nové společnosti po roce 1989, která se tehdy formovala, se zdravé a hodnotné domy prostě bourat nebudou, že státní památková péče je ochrání. Dost dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, co je to občanská společnost. V rámci mého zájmu o Prahu působil právě Klub Za starou Prahu, začala jsem chodit na jeho akce a vtáhl mne do sebe.

Mnoho Pražanů jistě ví, co je Klub Za starou Prahu, ale možná také, že hodně dalších to neví. Můžete tedy klub krátce představit?

Je to spolek, který vznikl v roce 1900 a funguje tedy bez přerušení již 120 let. Zabýváme se ochranou památek v tom smyslu, že sledujeme, co se děje a vyjadřujeme k tomu svůj názor. Bohužel pravomoci v rámci schvalovacího procesu nemáme žádné, jen právo vyslovit svůj názor. Ale když se ohlédnu za tou více než stoletou historií Klubu, pak se mi zdá, že právě to vstupování do veřejného prostoru s názorem prostřednictvím různých vyjádření a mediálních kampaní mělo a má největší smysl, protože formuje památkové vědomí lidí. Máme asi 900 členů a vydáváme svůj věstník.

Sídlo klubu v Juditině věži u Karlova mostu je na místě více než symbolickém, spojujícím Staré Město s Malou Stranou. Co všechno Juditina věž návštěvníkům nabízí?

V přízemí, tedy pod věží, v domě bývalé celnice, provozujeme knihkupectví, které se pochopitelně jmenuje Juditina věž. Specializuje se na odbornou a populárně-vědnou literaturu z humanitních oborů, knihy však nabízí i na svém e-shopu. V prvním patře věže nově budujeme archiv, v druhém je kancelář a v třetím zasedačka. Jednou měsíčně, zpravidla první sobotu v měsíci, připravuje náš knihkupec Jaroslav Navrátil pro zájemce prohlídku celé věže. V románské síni, sousedící s knihkupectvím, se pořádají kromě letních měsíců pravidelné přednášky nazývané Pondělky ve věži a příležitostné akce, zejména různé křty knížek i koncerty a besedy. Bohužel v letošním roce se mnoho akcí vzhledem k pandemii covidu nekonalo.

Jaká je historie věže a vašeho usídlení se v ní?

Klub získal v roce 1927 nájem v této menší malostranské mostecké věži, která původně patřila k Juditinu mostu, a proto se jí říká Juditina. Věž je v jádru velice cennou románskou památkou, s níž zacházíme velmi pietně. Nicméně před dvěma lety měla namále, městská část pod vedením v minulém volebním období připravovala jakousi razantní rekonstrukci věže pro nespecifikovaný účel. Kvůli ní hrozilo i naše vystěhování, byť máme platnou nájemní smlouvu od roku 1994 na 100 let. Velmi jsme se bránili, vždyť samotné interiéry našich prostor, zařizované před téměř sto lety, mají již památkový charakter. Z nepochopitelných důvodů tuto akci podporoval i magistrátní památkový odbor, zatímco Národní památkový ústav byl zásadně proti. Naštěstí zasáhlo ministerstvo kultury a závazné stanovisko památkářů magistrátu zrušilo. Takže nebezpečí pro Juditinu věž je snad pro tuto chvíli zažehnáno. Na začátku roku jsme dokonce získali od městské části do pronájmu navíc i první patro věže, kam chceme umístit náš, již zmíněný, velmi bohatý archiv. Bude přístupný badatelům z řad studentů, historiků i zájemců.

Na co se v klubu zaměřujete v současné době?

Klub Za starou Prahu má vlastně dvě stránky, mohla bych je nazvat provozní a ideovou, nebo také vnitřní a vnější. V rámci té první se snažíme, aby vše fungovalo, jak má, připravujeme se na nové uspořádání archivu, plánujeme jeho vybavení a zařízení, kolegové také zahájili pořádání online přednášek, musí běžet provoz knihkupectví apod. V té druhé stránce se tříbí a formulují názory, to je doména tzv. Domácí rady, tedy výboru Klubu. Nyní je na stole například názor na částečnou zástavbu prostranství před hotelem Intercontinental, osud železničního mostu pod Vyšehradem a návrh dostavby budovy Invalidovny.

Jaký je tedy váš pohled na zástavbu před Intercontinentalem, na ploše nedávno pojmenované jako náměstí Miloše Formana?

To náměstí je součástí komponovaného okolí hotelu, každá stavba, která nebude jen lehkým pavilonem, do prostoru vstoupí rušivě. Není podstatné, zda tam něco stálo před válkou, protože výstavbou hotelu a úpravou jeho okolí nastala nová urbanistická situace. Navíc nezastavěné náměstí umožňuje volný průhled na kubistickou fasádu tzv. Učitelských domů od Otakara Novotného a samozřejmě i na brutalistní architekturu hotelu Intercontinetal. To je bonus tohoto prostoru, který by Praha měla hýčkat.

A zmíněná Invalidovna, ke které se také má přistavovat?

Jsme rádi, že Invalidovnu dostal do správy Národní památkový ústav. Nad možností dostavby dvou křídel pro koncertní provoz na jižní straně jsme v Klubu bouřlivě diskutovali. Pokud se kvůli tomu nebude muset v samotné budově nic vybourávat, dokážeme se s nimi smířit. Nejsme odpůrci spojení moderní a historické stavby.

I ve svém povolání kurátorky v Muzeu města Prahy se věnujete „architektonické paměti“ města, spravujete sbírku historických fotografií Prahy a také Langweilův model. Vstoupili jsme do období adventu a Vánoc. Čím si toto období Pražané zpestřovali v dobách začátků fotografie?

Myslím, že v základních rysech se vnímání Vánoc kdysi a dnes příliš neliší. Sváteční okamžiky trávili Pražané doma v rámci rodiny, případně po návštěvách. Podobně jako naši předkové můžeme i dnes navštívit vánočně vyzdobené kostely a obdivovat jejich betlémy, z nichž nejznámější je ten u kapucínů na Loretánském náměstí s figurami v životní velikosti. Tradicí svátečních dnů byly kdysi také procházky, či spíše korzování po městě v slavnostních šatech a slavnostní náladě se zakončením v pohostinském zařízení. Pokud napadl sníh, na všech myslitelných šikmých plochách, například v parcích, se sáňkovalo. Mráz skýtal i mnohá další povyražení, protože Vltava pravidelně zamrzala. Podskalští plavci připravovali kluziště pro odvážné bruslaře přímo na zamrzlé řece. Na jiném místě z Vltavy těžili a odváželi led, a to byla velká podívaná, kterou Pražané sledovali z mostů. Historické fotografie těchto dějů mám tak pevně uložené v paměti, že jednou před mnoha lety, když byl silný mráz a Vltava i v Praze lehce zamrzla, hned jsem se na to běžela podívat a přistihla se, jak si bláhově v duchu představuji, že nad tou zamrzlou Vltavou snad uvidím i to staré Podskalí.

Dovedete si jako historička představit, že byste se ocitla uprostřed adventu v Praze, řekněme, před 100 lety, roku 1920? Kam ještě byste se zašla podívat?

V Praze měly tradici vánoční trhy s tím hlavním, který byl na Staroměstském náměstí. Asi by mne bavilo jít se podívat na sortiment vánočního zboží, v mnoha případech rukodělného. Možná bych zjistila, že to není moc odlišné od dnešní nabídky. V druhé polovině dvacátých let minulého století se začaly strojit vánoční stromy republiky, ale ty ještě určitě nesvítily elektrickými řetězy a ozdobami jako dnes. Obecně řečeno, světelná atmosféra trhů s mihotáním různých olejových a petrolejových lampiček ve stáncích při večerním stmívání musela být zvlášť půvabná. Asi bych si užila i zvukovou stránku toho času, žádné elektronické vyhrávání, jen živý hovor, případně živě zpívané koledy, nebo nějaké pouliční písničky, do toho vyvolávání prodavačů, zacinkání pražského orloje a zvuk kostelních zvonů odbíjejících čas.

Martina Fialková