foto: David Černý
Na Národní třídě, dříve Ferdinandalle, je velmi pompézní brána, která bývala vstupem do ohrazeného Starého Města.
Nyní může návštěvník Prahy touto branou vstoupit do bytového a obchodního areálu Platýz, který je jedním z největších stavebních celků v Praze. Tato brána byla ale také vstupem do prostoru velkého středověkého tržiště, ze kterého dnes zůstaly jen názvy: Uhelný trh, Ovocný trh, Havelský trh a Skořepka.
Na trhu Uhelném se neprodávalo jen uhlí, nýbrž všechno možné, především zelenina, maso, ovoce, ale také květiny a možná i trochu později vánoční stromky. Také zde jsou Kotce, dnes jen poměrně úzká ulice, která ovšem ještě v době mého mládí sloužila jako zajímavé textilní vetešnictví. Dalo se tam koupit leccos a člověk se mohl nákupem vyřazené uniformy stát z civila vojákem nebo pobudou. Trhů bylo prostě v Praze mnoho. Dobytčí trh, dnes Karlovo náměstí, byl největším náměstím v Evropě.
A Koňský trh. Na tomto trhu, na jeho horním konci, možná někde v místech slavného koně od pana Myslbeka, stál pranýř a pro výstrahu podvodníkům tam byla i šibenice.
Kdysi byl i prostor mezi ulicí Celetnou a Národní třídou jedno velké tržiště. Ozývaly se tehdy hlasy trhovců, že by bylo dobře zbourat tu „ošklivou“ budovu Stavovského divadla a spojit trhy dohromady. Okolo těchto trhů byla spousta zájezdních hospod a také stájí, neb formani se museli dobře postarat o své koně. Zboží bylo nutno na tržiště dovézt, a to právě z Dobytčího trhu z Karlova náměstí a z trhu Koňského, tedy z Václaváku. A také z venkova, bez něhož by se město neuživilo. Stáje byly právě na Uhelném trhu, hned vedle hospody s dnešním názvem U dvou koček. Jednotlivé stáje je možno i dnes vidět, slouží ovšem jiným účelům. A s nákladem se projíždělo velikou branou právě v Platýzu, kde jsme výlet po pražských tržištích začali, a proto o tom píši. Na bráně z Národní třídy je totiž dosud malý, ale nejstarší pražský semafor. Nesvítí a není barevný. Je to malá kovová soška. Sovička.
foto: David Černý
Sovička na svém místě sedí už déle než dvě stě let. Ve své době poloha sovy na bidýlku oznamovala, zda je volno ve stájích pro formanské vozy. Když měla sova hlavu nahoru a seděla pěkně vzpřímeně, dávala najevo, že jsou v ještě volná místa a vjezd je povolen. Pokud visela z bidýlka hlavou dolů, stáje v Platýzu a formanských hostincích byly obsazeny a bylo zakázáno vjíždět do průjezdu.
Před Vánocemi se prý soška rozzářila zlatavým leskem a hodným dětem chudých rodičů, které se marně těšily na dárky, i křidélky zamávala. Sovy jsou moudré a ví, jak bolestné může být nenaplněné očekávání radosti, která nepřijde. Letošní Vánoce, na které jako mokrá špinavá deka dolehla pandemie, lehce zamává každému, kdo se na ni bude chvíli dívat a přát si zaslechnout šum jejích křidýlek.
Přijďte ji pozdravit a přejte vroucně všem, aby se zase mohlo volně dýchat a aby se lidé nemuseli jeden druhému vyhýbat. Vždy, když vcházím do Platýzu, kouknu na sovičku a jsem rád, že tam stále vzpřímeně sedí a já mohu jít dál. Často chodíme okolo nejrůznějších soch a nápisů s plnými taškami a hlavu ani nezvedneme. A nejen, že tu krásu nevidíme, ale ani nevíme, co tím chtěl kdysi autor nebo magistrát říci.
Tak přátelé, hlavu vzhůru, a přejme všem i sobě jen dobré.
Jan Brabenec