Pohled ze střechy Clam-Gallasova paláce na Mariánské náměstí. Vlevo Klementinum, vpravo budova Magistrátu. V pozadí uprostřed prostranství po vybourání původních domů Platnéřské ulice a za nimi novostavby v Kaprově a v Žatecké ulici. Foto Jan Kříženecký, 23. 9. 1914. (Archiv hl. města Prahy, Sbírka fotografií, sign. XI 3566)
Přesně před 100 lety, 6. února 1921, zemřel teprve třiapadesátiletý Jan Kříženecký (* 20. 3. 1868 v Praze na Novém Městě, † 6. 2. 1921 na Starém Městě). Stál u zrodu české kinematografie a zasvětil jí s velkou vášní mnoho let svého života až do předčasné smrti. V té době přicházela již pro český film a kinematografii zlatá éra, jejíž základy Kříženecký svým nadšením položil.
Po 100 letech je jméno Jana Kříženeckého možná pozapomenuté, pojďme si jej znovu připomenout. Narodil se jako čtvrté dítě v rodině úředníka pražského magistrátu. Pro svoji nevázanou, veselou a trochu lehkomyslnou povahu se ale stal tak trochu černou ovcí rodiny. Studoval, ale nedostudoval – na rozdíl od svého staršího bratra Rudolfa – architekturu na pražské technice. Pak pracoval jako revident stavebního úřadu města Prahy. Zůstalo po něm několik projektů a také jedna velmi zajímavá stavba, na níž spolupracoval se svým kolegou ze studií, J. P. Pokorným. Rozlehlá a výstavná vila továrníka Františka Kunze je dodnes ozdobou moravského města Hranice. Daleko významnější však pro Jana Kříženeckého byl nakonec jiný obor techniky, který se začal překotně rozvíjet na přelomu 19. a 20. století. Kříženeckému bylo kolem třicítky, když se – k nelibosti rodiny – začal věnovat „pouťovým atrakcím“, za jaké byla fotografie a film považovány. Magistrátní komisí byl pověřen, aby provedl fotodokumentaci stovek pražských budov i celých ulic nebo významných staveb, které měly podlehnout nové výstavbě v rámci tzv. Asanace. Mezi roky 1905–1915 pořídil tisíce fotografií. Byl i členem fotografického spolku a účastnil se výstav. Dnes jsou jeho snímky obrovsky cenným svědectvím, uloženým v Archivu hl. m. Prahy nebo Muzeu hl. m. Prahy. Na mnoha snímcích Kříženecký zachytil novou výstavbu v Praze – například stavbu pražských nábřeží, ale i běžný život v pražských ulicích a různých zařízeních: kropení ulic, prodavače ve svých pouličních stáncích, vězně v městské věznici, dětský útulek či práci zubního lékaře v ordinaci. Vytvořil tak unikátní svědectví o životě našich předků.
Pohled na stánek s občerstvením na Karlově náměstí. Foto Jan Kříženecký, 27. 5. 1911. (Archiv hl. města Prahy, Sbírka fotografií, sign. XI 1804a)
Film – nová zábava nebo umění?
Už v roce 1896 se Jan Kříženecký účastnil filmové produkce bratří Lumièrových, která se konala v hostinci U saského dvora v Hybernské ulici pouhý rok (!) po své premiéře v Paříži. Filmem a kinematografem, který jej umožnil promítat, byl okamžitě uchvácen a začal jeho techniku studovat v zahraničním tisku. Brzy, už v roce 1898, se mu podařilo jeden kinematograf a s ním i šest kotoučků neexponovaného filmu od bratří Lumièrů získat a mohl začít s vlastní produkcí. Skvělou příležitostí byla příprava Výstavy architektury a inženýrství, na které se podílel, a také tu měl možnost poprvé předvést svůj kinematograf a první kratičké filmy. Natáčel je statickou kamerou a posílal k vyvolání do Lyonu. Na provoz Českého kinematografu, jak svoji dřevěnou boudu umístěnou v prostoru výstaviště nazval, se musel zadlužit u otce. Do práce zapojil také spolužáka a přítele Pokorného, který se staral o organizaci a také o další místa, kde by bylo možné promítat. Filmy se dodnes zachovaly. Mají jednotnou délku 17 metrů a jsou to vlastně jen krátké skeče, vtipné hrané scénky, samozřejmě bez zvuku. To ale na jejich popularitě, která se rychle šířila, neubralo.
Kropící vůz tažený koňmi. Foto Jan Kříženecký, 24. 8. 1910. (Archiv hl. města Prahy, Sbírka fotografií, sign. XI 1590)
A tak nadšení diváci mohli na výstavě vidět Kříženeckým natočené záběry z pražských ulic i z výstaviště. Vznikly první české aktuality – Purkyňovo náměstí, Polední výstřel z děla na Baště sv. Tomáše, Svatojánská pouť, Výjezd parní stříkačky k ohni. A Kříženecký natáčel dále: české památky nebo český lid na různých slavnostech. Nebo, inspirovány francouzským vzorem, vznikly i kratičké filmy se sportovní tematikou, například Cyklisté, Cvičení s kužely Sokola Malostranského nebo Výjev z lázní žofínských, na kterém vidíme množství nadšených plavců skákat do vltavských vod. Z pořadu Českého rozhlasu, v němž na svého prastrýce vzpomíná Jaroslav Kříženecký, víme, že už tehdy se snažil o první filmové triky. Například použil záběry pozpátku a diváci tak viděli, jak koupající se z vody skáčou zpět na břeh.
Pohled do interiéru Staroměstské tržnice (domu čp. 406 na Starém Městě) v Rytířské ulici. Foto Jan Kříženecký, 16. 12. 1910. (Archiv hl. města Prahy, Sbírka fotografií, sign. XI 1685)
První české hrané filmy
Jan Kříženecký od snímků „dokumentárních“ přešel velmi rychle i ke hraným. Před jeho kamerou se historicky prvních filmových rolí a také filmové režie u nás zhostil oblíbený kabaretní herec a zpěvák Josef Šváb Malostranský. Hrdý na to, že jako první promluvil k lidem na výstavišti do Edisonova fonografu, Kříženeckému se sám přihlásil. V dalších rolích mu sekundoval Ferdinand Gýra. Filmy vznikaly během zmíněné výstavy, natáčené statickou kamerou. Tak vzniklo Dostaveníčko ve mlýnici, držící historický prim hraného filmu v Čechách nebo Výstavní párkař a lepič plakátů. Další slavné prvenství patří filmové studii Smích a pláč, ve které je na detailu zblízka skvěle zachycena proměna tváře Švába Malostranského.
V letech 1896 –1898 bylo v Čechách vydáno dvacet kinematografických licencí na provoz kinematografů bratří Lumièrových. Film se nezadržitelně šířil. Průkopníkem v provozování stálého kina se stal podnikatel Viktor Ponrepo, který si první stálý biograf Divadlo živých fotografií otevřel roku 1901. Jan Kříženecký se později soustředil, kromě návratu k fotografování, hlavně na přednášky o filmu a filmový dokument. Díky tomu nám dodnes zůstalo zachováno mnoho jedinečných dokladů o tehdejším dění, například několik filmů ze sokolských sletů. Roku 1901 také na film zachytil návštěvu císaře Františka Josefa I. nebo otevření Čechova mostu, kde můžeme vidět ve slavnostním průvodu defilovat nejen nazdobené povozy, ale také první pražské autodrožky. Po roce 1910 se zejména z finančních důvodů natáčení již nevěnoval, byl to drahý koníček. Svoji kinematografickou licenci převedl Kříženecký na Ferdinandovu (dnes Národní) třídu, kde bylo v lednu roku 1912 otevřeno nové kino Louvre. Majitelem byl František Tichý, který za propůjčení licence jmenoval Kříženeckého ředitelem a promítačem. To vše Kříženecký dělal jako vedlejší povolání po své normální pracovní době na stavebním úřadě. Za války však bylo kino uzavřeno a Kříženeckému se podařilo přenést licenci na nově vystavěné kino Elektra (dnes Světozor), patřící konsorciu České banky. Zde byl až do předčasného konce svého života v roce 1921 ředitelem.
Jak na průkopnickou činnost Jana Kříženeckého pohlížet dnes? Skutečnost, že Kříženecký natočil první české filmy již roku 1898, staví českou kinematografii tohoto období na přední místo v Evropě. V dalších letech se však ani jemu ani jeho nástupcům nedařilo – zejména z důvodů nedostatku financí – držet se světovou kinematografií krok. Toto zpoždění jak v technickém, tak uměleckém směru se podařilo alespoň částečně dohnat až v době vzniku filmových ateliérů na Barrandově, které v roce Kříženeckého smrti, založil Miloš Havel. První filmové snímky Jana Kříženeckého můžeme díky dnešním filmovým fandům najít na YouTube nebo na DAFilms (dafilms.cz).
Martina Fialková