květen 2021

O halasících opeřencích

Jak člověk nemá moc šancí sledovat jiné věci, jezdit po krásách republiky a zahraničí, víc si všímá nejbližšího okolí. Na jaře je nasnadě, že ho zaujme především probouzející se příroda. A to nejen rozkvétající jarní květena a rašící keře a stromy, ale i různorodá havěť z říše živočišné.

Sleduji tak se zájmem, ačkoliv mě to dříve tak nebralo, jak se spolu pošťuchují, namlouvají a posléze přivádějí na svět mladé ptačí dvojice všeho druhu. Viděl jsem tuhle dva kosy, jak spolu soupeří o kosici. Malá černá energická stvoření se honila po trávě, chvilku poletovala vzduchem a bila se hlava nehlava. Přesněji zobák nezobák, křídlo nekřídlo. Jeden se bránil na zemi, druhý nalétával, jakoby chtěl svého soka propíchnout. Pak se role obrátily. Kdo si přízeň hnědé kosice vybojoval, nevím. Zmizeli mi z dohledu. Znalcem ptactva rozhodně nejsem, ale kosí nebojácnost obecně mě překvapila. Na každém druhém rohu se na vás vyřítí. Nevíte proč, až po chvíli pečlivého zkoumání zjistíte, že v křoví mají skryté své hnízdo.

Jednou jsem se ocitl u vášnivého souboje dvou šplhavců z čeledi datlovitých – strakapoudů. Jejich „bitva“ byla ještě o poznání akčnější. Nesoupeřili na zemi, ale tak půl metru ve vzduchu a prolétávali solidní rychlostí celým parkem. Oproti černým kosákům bylo pro přihlížející jejich soupeření okořeněno krásnými bar­va­mi. Černé hlavičky s oranžovočervenými skvrnami se míchaly s černobílými ocásky, občas se v letu převrátili a z honícího se klubka vykouklo spodní oranžové peří. Ani jejich souboj jsem do konce neviděl, ale podívaná to byla vzrušující.

Přidám ještě jedno své pozorování, tentokrát s jasným výsledkem ptačího souboje. Sleduji pravidelně budku na hnízdění kachen na malém rybníčku. Ještě v zimě kolem ní kroužil jeden kachní pár. Časem se vracel častěji a zhruba před měsícem a něco se kachna v budce usídlila. Těšil jsem se, že uvidím – jako již vícekrát – jak se z budky jednou vydají kachňata v řadě za sebou. Jenže jednoho dne se na rybníce objevil jiný pár a stálou obyvatelku vyhnal. Výsledek souboje jsem viděl, ale už nevím, zda se první kachna vrátila, ani jestli zvládla vejce vysedět a mladé vyvést.

Radost mi však dělá ptačí budka na stromě za oknem, do které pečlivě nosí sýkora modřinka potravu pro potomstvo. Třeba se jednou podaří a první let malých modrožlutých sýkorátek uvidím.

Krásné květnové dny s halasícími opeřenci.

PS: Kachňátek nakonec přišlo na svět devět.

Ondřej Sedláček