Generální ředitel NM Michal Lukeš
Generální ředitel Národního muzea má dvě pracovny. Reprezentační v historické budově a novou, ve třetím patře Nové budovy NM. Z nich velí svým přibližně 500 zaměstnancům, v péči má dalších sedm pražských muzejních objektů a dva památníky, a ještě šest mimopražských. K rozhovoru mne pozval do nové pracovny, z jejíchž oken jsou vidět v plné kráse Hradčany. Říkám si, že původně vystudovaný historik se zaměřením na novodobé české dějiny je ve své funkci, kterou zastává už téměř 20 let, jaksi spoluzodpovědný za utváření naší národní identity. A to není snadný úkol. Zvládá ho ale s neutuchající energií a optimismem. V nové i historické budově NM se zakrátko budou otevírat nové stálé expozice, které by měly přilákat nejen Pražany, ale i návštěvníky z celé republiky i zahraničí. Což je přesně to, co nejen muzeum, ale celá Praha potřebuje. V posledních týdnech byla veřejnost v rychlém sledu informována o sérii úspěchů NM. Všechny ty události svědčí o tom, že muzeum je skutečně velmi živou a energickou institucí, kde se stále něco děje. Probereme je postupně.
Nejprve prosím připomeňte, jaké ocenění jste za NM nedávno převzal?
Byla to cena Technologické agentury ČR Za popularizaci vědy mezi dětmi a mládeží, kterou jsme si přivezli ze Zlín Film festivalu. Porota ocenila soubor našich virtuálních aktivit s názvem Národní muzeum pro děti, a to nejenom s ohledem na jejich rozsah a kvalitu ale i částečné zaměření na hendikepované děti. (Přináší na stůl sošku ztvárněnou podle dětských postaviček z filmu Hermíny Týrlové.) A za to vše jsme dostali mezi 400 českými muzei tuto cenu.
Určitě nejde jen o fakt, že jste v muzeu pracovali na tomto projektu. Podstatné spíš je, co přinesl a nakolik byl využíván?
V NM se intenzivně věnujeme digitalizaci, sociálním médiím, máme koncepci rozvoje IT technologií, virtuální reality a všeho co s tím souvisí, protože toto je dnes pro muzea ta správná cesta. Jinak by zůstala muzei 19. a nikoli 21. století. Když do toho promluvila covidová epidemie a republika a svět se zavřely, tak to co jsme plánovali v následujících měsících a letech, jsme kvůli tomu urychlili. Řekli jsme si, že zavřením nesmíme ztratit kontakt s návštěvníkem, ale že bychom měli být v té situaci užiteční. Nejen bavit, ale i pomáhat vzdělávat. A to jsme ještě netušili, že to vše bude trvat víc než rok.
Kromě sekce virtuálních výstav pro dospělé jsme se zároveň soustředili na dětského návštěvníka. Naše programy měly až statisíce návštěv, získali jsme i zpětnou vazbu. Udrželi jsme přes ně kontakt se školami, individuálně s nimi komunikovali a pomáhali při práci s těmi programy. A projevilo se to nyní. Když jsme spustili znovu lektorované návštěvy školních skupin, okamžitě se k nám vrátily. Z toho máme radost, jsou pro nás velmi výraznou návštěvnickou skupinou a my se snažíme být tou zábavnější složkou vzdělávání, vnadit je a přistupovat odlišně ke všem věkovým kategoriím školních dětí.
Dalším úspěchem NM bylo opětovné prodloužení výstavy Sluneční králové. Jak komplexní a složitá byla jednání?
Hlavním partnerem té výstavy je Egyptská rada pro památky a muzea, ale máme tu i zápůjčky z německých muzeí. Egypťané mají velice přísná pravidla a mnohastupňový proces, museli jsme (už i při prvním prodloužení) splnit celou řadu podmínek, prodloužit pojistky, bankovní garance. Vše pak končí podpisem egyptského premiéra. Tato výstava by byla výjimečná i v běžných podmínkách, ale to, že byla připravována a otvírána už v době covidu, jí ještě jistou výjimečnost přidalo. Nyní fungujeme ve speciálním režimu, objednáváme návštěvníky na čas přes internet a už máme vyprodánu většinu termínů na červen i červenec. Osobně mám z toho dalšího prodloužení opravdu radost, protože málokdy se stává, že se muzejní výstava stává „podpultovkou“.
Ve své kariéře máte za sebou obrovský projekt, několikaletou rekonstrukci historické budovy muzea, dokončenou ke 100 letům republiky. Co bylo obtížnější ve srovnání s výstavou Sluneční králové, o které uvádíte, že je nejvýznamnějším výstavním projektem v novodobé historii muzea a připravoval se 10 let?
Určitě rekonstrukce, která i s přípravou trvala 20 let. Ale tou jsme zdaleka neskončili. Dalším ohromným vnitřním projektem, možná dokonce komplexnějším, je zaplnění muzea, vytvoření nových expozic. Dohromady to je 16 000 m² veřejného prostoru. Teprve až toto dokončíme, bude muzeum hotové, a my jsme nyní před závěrečným finále. Ale zase nám do toho zasáhl covid, kdy jsme vše řešili za svízelných podmínek při karanténách, částečné práci z domova. Obtížné je i shánění materiálu, třeba polystyrenových desek, jejichž dodávky z Číny v současné době váznou. Zatímco původně jsme nové expozice chtěli otevírat s delším odstupem, bude to teď v rychlém sledu za sebou. Kolem poloviny července otevřeme v nové budově expozici Dějiny 20. století, na začátku srpna pak Zázraky evoluce, což je živá příroda, zoologie, velryba a v září pak expozici Příroda – z větší části to bude ta neživá, doplněná o Okna do pravěku, tj. mamuta a dinosaury. A ve stejné době nám tu zraje otevření expozice Dějiny – od středověku po 19. století. A aby toho nebylo málo, tak na říjen plánujeme otevření Dětského muzea pro naše nejmenší návštěvníky.
Jste generálním ředitelem od prosince 2001. Bude to tedy dvacet let. Předpokládal jste tenkrát, že to bude na tak dlouho a byla už rekonstrukce historické budovy NM „na stole“?
Absolutně nepředpokládal. Bylo mi 26 let a byl jsem nejmladším ředitelem takové instituce široko daleko, a na to se mne také všichni novináři ptali. A teď jsem asi jedním z nejdéle sloužících ředitelů, snad kromě Heleny Koenigsmarkové z Uměleckoprůmyslového musea. Generální rekonstrukce NM tehdy nebyla na stole, ale jaksi „pod stolem“. Hovořilo se o té nutnosti, o špatném stavebně-technickém stavu se vědělo už před sametovou revolucí. Budova NM byla zanedbaná, nebyla požárně zabezpečená, technologie zastaralé a nebezpečné, ale především se muzeum nemohlo nikam rozvíjet. Bylo tedy nutné tu rekonstrukci prosadit. To se v první fázi podařilo, ale pak byla ještě dlouhá cesta k vybudování nových depozitářů, získání všech možných povolení. V té době jsme ještě netušili, že se nám podaří získat sousední budovu bývalého Federálního shromáždění, což se podařilo v roce 2009. Pak bylo potřeba rychle poněkud předělat projekty a rozhodli jsme se vytvořit jakési „soumuzeí“ vybudováním spojovací chodby. Nová budova umožnila, že v historické budově není teď žádná kancelář a může sloužit téměř stoprocentně veřejnosti.
Pod NM ale patří ještě řada dalších složek, které také prošly rekonstrukcemi a modernizací – České muzeum hudby, Národopisné muzeum, několik menších památníků, a to i mimo Prahu. A jako poslední teď čeká na svoji rekonstrukci Náprstkovo muzeum.
To znamená zase: Postavit depozitář – přestěhovat sbírky – rekonstruovat a vytvořit novou, moderní expozici. A tady budeme mít zajímavý úkol, jak se postavit k současnému pohledu na prezentaci dějin a kultur mimoevropských zemí. Problémy s kolonialistickou minulostí řeší jiné země, ale i my musíme opustit mnoho zažitých klišé. My Češi jako národ máme cestovatelské geny, a Náprstkovo muzeum vlastně odráží nejen kulturu asijských a afrických zemí, kterým je věnováno, ale i českou kulturu ve světě. Historii od samotného Náprstka přes Emila Holuba až třeba po baťováky.
Máte jistě možnost sledovat práci vašich kolegů v Evropě nebo ve světě. Našel jste nějaký konkrétní vzor – typ muzea, kterému byste chtěl NM připodobnit, nebo poznal nějakou muzejní koncepci, která vás inspiruje?
Inspiruje nás toho spousta, ale podobat se nechceme nikomu. Myslíme si, že jsme z různých důvodů svébytní a zajímaví a máme v NM veliký potenciál. Když pominu naše další objekty, vytvořili jsme si v centru Prahy komplex dvou velkých budov, z nichž ta historická je jedním ze symbolů našeho hlavního města. To málokde najdete. A dále: ve světě je většina muzeí specializovaná – přírodovědecká nebo historická nebo nějak úžeji zaměřená, zatímco my jsme zůstali komplexní, máme vše v jednom muzeu. Tím jsme výjimeční. To na jednu stranu dává nevýhodu dělení se o prostor, ale na druhou zase úžasnou možnost propojovat přírodu a lidskou historii.
A tady jsme u třetího nedávného úspěchu v NM?
Výhodu toho propojení je dobré vysvětlit právě na něm. Jde o ten nedávný objev, který díky vytrvalosti našich kolegů umožnil teprve nyní izolovat genom z lebky dámy, nalezené v Koněpruských jeskyních už v 50. letech. Týmu vědců se podařilo datovat fosilní lebku ženy, a prokázat, že je stará více než 45 000 let. Mnohem více než jsme původně předpokládali. Jedná se tedy o dosud nejstarší zrekonstruovaný genom moderního člověka. A zatímco jinde se zachovaly pouze fragmenty, my máme téměř celou lebku, unikát. Proto se podařilo forenzními metodami vymodelovat tvář této „první“ ženy – a to je ono propojení přírodních věd s historií lidstva.
Ale k vaší otázce na vzory: Jsme samozřejmě ve spojení s mnoha velkými evropskými institucemi, kterými se necháváme inspirovat. Rozhlížíme se po světě, pokud se týká expozic i metod vystavování a komunikace s veřejností. A můžeme se i vyhnout tomu, abychom opakovali chyby jiných. Sledujeme rozvoj polských muzeí, kde hodně investovali do nových expozic a technologického rozvoje, ale na druhou stranu nejde souhlasit s některými jednostrannými pokusy o výklad historie. Jsme hodně podobní rakouským muzeím, ostatně spojují nás dějiny v jednom státě. Trochu podobné je nám Skotské muzeum, které také není imperiální, ale bylo založeno a fungovalo jako muzeum malého národa v rámci velké říše.
Ale platí to i naopak: Jsme národem, který se stále dívá někam jinam, a přitom jsou i země, které se obracejí na nás. Jsme v kontaktu s rumunskými, bulharskými kolegy, jsou tu i asijské země jako Jižní Korea, Barma, Vietnam, ale již i též mnohá muzea ze západní Evropy, která u nás hledají inspiraci.
Valná většina muzeí je organizována v muzejní síti International Council of Museums (ICOM), která pořádá každé tři roky generální konferenci. Minulá se konala v Kjótu, v roce 2022 je pořádající zemí Česká republika a konference bude v Praze. Takže se sem sjede tři až pět tisíc představitelů světových muzeí, a my v NM budeme určitě středobodem fungování. Doufejme, že covid už bude pryč a upře se na nás pozornost.
Jste vystudovaný historik, vaším oborem byly české dějiny 20. století. V té souvislosti mne hned napadá, zda je to pro vaši funkci výhodou?
Dodnes neumím odpovědět, jestli je lepší být muzejníkem – ať už humanitně nebo přírodovědně vzdělaným nebo spíše manažerem, ekonomem, právníkem. Můj předchůdce, pan docent Milan Stloukal, je významným antropologem a nedávno oslavil devadesátiny. Ale myslím si, že muzeum může vést třeba historik, který má manažerské schopnosti, i právník nebo ekonom, ale musí mít hluboký kulturní zájem a přehled. Národní muzeum je velká firma a musí se řídit manažerskými metodami. Ztíženo je to tím, že je i státní institucí, takže je nutno dodržovat všechna pravidla pro veřejné finance a státní zakázky. Muzeum je zároveň i plné vědců, odborníků, které je třeba řídit i s pochopením pro jejich práci, zájmy, povahy a způsob myšlení.
A jakmile si sednete na delší dobu do čela takhle velké instituce, odfoukne vás to od vaší původní práce ve vědě. Vést Národní muzeum a souběžně dlouhodobě dělat špičkovou vědu není možné. Ale rozhodně nelituji. Na druhou stranu je to hezká oběť – a jsem vlastně pořád v oboru.
foto archiv NM
Martina Fialková