Zmínil jsem minule pár věcí, které mi přišly jako malé zázraky přírody. Nic převratného, řekli jste si možná, avšak veskrze radostného, pozitivního, optimistického – shodneme se jistě. Třeba to tiché poletování světlušek po ztemnělé zahradě.
Letos mně s koncem prázdnin, za vlahých nocí, padlo do oka jiné „poletování“. Zcela nepřírodní. Nikoliv mezi stromy a keři, ale nad hlavou, na obloze. A to věcí neživých. Na blikající letadla jsem si dávno zvykl, na různé vesmírné stanice a komunikační družice také. Ovšem to, co se objevilo nedávno a lidmi je přezdíváno „vláček“, je mi stále dosti cizí, nepřirozené. Ano, myslím tím řetězce satelitů jistého multimiliardáře. Ne, že bych o jeho záměru vyslat do vesmíru tisíce malých satelitů dříve neslyšel. To ano. Jenže teprve nyní, kdy je jich v provozu již několik set, mám tu čest (nebo spíš smůlu), vídat je i vlastním okem.
Chápu záměr tohoto podnikatele – ukousnout si své z obrovského koláče komunikačního trhu. A svými satelity dopřát pozemšťanům maximum internetového spojení. Jenže maximální dostupnost internetu skrze tisíce svítících umělých hvězdiček je dosti kontroverzní záměr. Bouří se řada renomovaných vědců s astronomy v čele, neboť světelný (i jiný) smog rozšiřující se na našem nebi začíná být problémem. A nejen pro pozorování vesmíru. Dříve či později přijde jistě na řadu otázka českého klasika: „Kam s ním?“
Další otázkou, zatím jen akademickou, je vlastnictví naší oblohy, přesněji přilehlého kousku vesmíru nad námi. Trochu to připomíná starý vtip o malování Měsíce na rudo jednou velmocí. Přičemž prezident té druhé klidně odvětí: „Až dodělají, dopíšeme bíle Coca-Cola…“ Vtipné to tehdy bylo, dnes jsme v trochu jiné situaci. Jeden vláček vypustí jedna velmoc, druhý vláček druhá velmoc, třetí vláček třetí velmoc a nakonec nám pohled na Velký vůz či Polárku překryje souvislý proud světélkujících satelítků.
Nevstupujme však do nového školního roku se skepsí. Léto bylo, až na pár excesů, příjemné, jak má být, vyhlídky do budoucna jsou – jak s počasím, tak ohledně jiných věcí – celkem solidní, tedy buďme dobře naložení i my. Běžní pozemšťané. Ono to nějak dopadne a stejně, ať se jim to bude či nebude líbit, prakticky budou vláčky satelitů řešit až ti, kteří dnes sedají do školních lavic.
Přeju jim, i nám, hodně štěstí.
Ondřej Sedláček