Lenka Jaklová
V poslední době pracuje jako šéfredaktorka on-line časopisu Místní kultura, s obdivuhodně širokým záběrem, postihujícím kulturní dění od malých obcí přes města a regiony až po metropoli. Nejde ale jen o informační servis. Místní kultura přináší i mnoho témat k diskusi, vzdělává, ptá se, podporuje kulturní debatu – a to od šéfredaktora vyžaduje nejen mít plán a velký přehled, ale také jiskru a osobní zaujetí. A to je to, čím Lenka Jaklová, publicistka, dříve také redaktorka Českého rozhlasu, kulturní organizátorka, bytost společensky i politicky aktivní, disponuje. Je zajímavé sledovat její počínání už jen proto, že jsme jaksi „na stejné lodi“. Třeba i v tom, že se obě věnujeme rozhovorům s osobnostmi, kterých si vážíme, a chceme je představit čtenářům. V nakladatelství Leda právě vyšel další knižní rozhovor, v němž Lenka Jaklová tentokrát zpovídala politologa a myslitele Alexandra Tomského. Na svém kontě má už knižní rozhovory s Ivou Bittovou či Vladimírem Preclíkem. A říká: Co mají všechny tyto osobnosti společné? Poznání, že vliv je víc než moc.
Vašich knižních rozhovorů s výraznými osobnostmi je ale ještě více: Jak se vám vedl ten s Rudolfem Zahradníkem, kvantovým chemikem a prezidentem AV ČR?
Moje počáteční obavy – a také respekt, že usednu proti strohému, hyperracionálnímu vědci, s nímž si sotva porozumím, se záhy rozplynuly. Rudolf Zahradník byl všechno jiné. Noblesní, galantní, otevřený i vtipný muž s celoživotním zájmem o kulturu a svět kolem sebe. Zvědavé otázky, které jsem kladla z hlediska své generace, rozhodně nebyly krotké. Jejich provokativní tón ho však bavil a náš dialog chránil před přílišnou pietností, která v takovém případě hrozí. Nakonec to nejtěžší, jak se ukázalo, bylo najít pro knihu výmluvný a přitažlivý název. Přála jsem si, aby z něho bylo zřejmé, že jde o portrét vědce, který myslí nemyslitelné, o život žitý s vášní a udatností. Ostatně obě slova – vášeň a udatnost – patřila k častým výrazům v páně profesorově slovníku. Tenhle oříšek mi pomohl rozlousknout teatrolog Vladimír Just. Dodnes jsem mu za to vděčná. A titulek? Myšlení jako vášeň.
Co kromě hudby rezonovalo z blízkého dialogu s Ivou Bittovou?
Časopis Xantypa mi nabídl, abych knížku představila čtenářům. Tehdy mi naopak titulek naskočil okamžitě: Miss Independent. Všichni, kdo Ivu znají, se shodují, že se chová naprosto intuitivně, nespoutaně a svobodně. Byla to asi moje nejpracnější kniha. Vyzpovídala jsem na tři desítky osobností, které mi pomohly přiblížit tuto mimořádnou hudební osobnost. Knížku jsem psala právě v době, kdy jsem sama hledala ve svém životě i v profesi nezávislost.
I s Vladimírem Preclíkem jste měla možnost vést kromě dialogu osobního a pracovního – spříznění Kuksem – také rozhovor knižní. Jaký jste našla klíč k této osobnosti?
Vladimír Preclík byl neobyčejně renesanční umělec. Stejně mistrně jako vládl sochařským dlátem, zacházel s malířským štětcem a také se slovem. Klíčem k jeho osobnosti pro mne byla tato autorova věta: „Tak jako chodím, spím, myslím – tak tvořím.“ Naladit se na jeho tvůrčí perpetuum mobile se ovšem neobešlo bez následků. Myslím, že šlo o vůbec nejčinorodější období mého života.
A nejnovější Věčná vzpoura konzervativce? Také Alexander Tomský, politolog, nakladatel, myslitel je, jak ho sama znám, dosti těžko do knižních řádek a jakéhokoli schématu polapitelná osobnost.
Říká se – najdi si učitele, získáš přítele. V devadesátých letech byl pro mne Alexander Tomský jako zjevení. Fascinoval mne neobyčejnou šíří vzdělanosti, vynikající rétorikou, židovskými kořeny, zkušenostmi ze života v demokracii v Anglii i obranou zdravého rozumu. Zásoboval mne chytrými knihami, inspiroval a otevíral oči, nenechal bez odpovědi jedinou otázku. Po třiceti letech – tak dlouho už trvají naše dialogy – mu tu knihu zkrátka dlužím.
Zažila jste obé. Práci a život v Českém rozhlase v hlavním městě Praze. Pak jste je vyměnila za krajský Hradec Králové. Čím se liší kultura a kulturní život v Hradci od toho pražského?
Já jsem vlastně ve svém dospělém životě nikdy neopustila Hradec Králové, ale ani Prahu. Utěšeně a svobodně kombinuji život v „salonu republiky“ s profesí publicistky působící převážně v Praze. Když mi bylo v hradeckém rozhlase, kde jsem počátkem 90. let pracovala jako dramaturgyně, dusno a těsno, přijala jsem nabídku ke spolupráci v Českém rozhlase v Praze. Po letech, když jsem pro změnu pocítila syndrom vyhoření z metropole, odešla jsem si vyzkoušet public relation v právě vzniklém Královéhradeckém kraji.
Kulturu rozhodně nedělím na tu v hlavním městě nebo na venkově. Jak a čím rezonujeme, je především na nás, na naší vnímavosti a kultivovanosti. V Hradci Králové mi vyhovuje, že pokud právě chci někoho konkrétního potkat, vím, kam – na jakou událost, akci – mám jít. A naopak, když chci zůstat v tichu a tvůrčím soustředění, vím, kterým místům se vyhnout.
Každý novinář a kulturní činitel trpí nadbytkem informací z oboru a pozvánek, nemůže stihnout všechno, co by ho zajímalo ani zpracovat všechno, co by rád. Jak si vybíráte?
Jednak intuitivně, jednak na doporučení svých přátel, a především podle toho, co mne právě zajímá, čím lidsky zraju. Užívám si to vzácné privilegium. Věřím totiž, že jen když sama „hořím“, můžu nadchnout i jiné – své posluchače a čtenáře.
Máte ráda svoje město, ale i kraj, to je patrné ze všech vašich iniciativ. Založila jste kvůli tomu několik občanských sdružení, například se sochařem Vladimírem Preclíkem s cílem vybudovat křížovou cestu u Kuksu. Tomuto unikátnímu areálu jste se ale věnovala šířeji a stále se tam vracíte. Co v Kuksu sama nacházíte?
Před lety jsme s mým kolegou a přítelem, prof. Stanislavem Bohadlem, zakladatelem festivalu Theatrum KUKS, pozvali na Kuks přední historiky umění, architekty a umělce, abychom si s nimi povídali o magii tohoto místa. Z rozhovorů vzniklo deset zvukových setkání, která jsme ve zkratce nazvali KUKS – kouzlo, umění, krása, symbol. Neznám jiné místo, které by se mne tak hluboce dotýkalo svou promyšlenou, úchvatnou kompozicí krajiny v podhůří Krkonoš a přítomností jedinečných uměleckých děl, za něž vděčíme geniálnímu „producentovi“ hraběti Františku Antonínu Šporkovi. A co mne dojímá nejvíc? Jak se tenhle barokní zázrak postupně znovu vynořil ze zapomnění v nových souvislostech, mimo jiné i zásluhou zdejších obyvatel. Je mi ctí, že někteří z nich patří k mým přátelům. Když jsme se loni na jaře – v přestávce mezi lockdowny – s mým milým rozhodovali, kde si říct své životní ano, ani na chvíli jsem nezaváhala. V Kuksu mám kus svého srdce. Někdy si říkám, že na jeden lidský život je těch náhod snad až příliš.
Spolupráce s Vladimírem Preclíkem a čtrnácti dalšími českými sochaři na realizaci soudobé křížové cesty ve Stanovicích u Kuksu, iniciativa obnovy barokního areálu na Kuksu z evropských peněz, a nakonec i návrat loutek do míst, kde se v roce 1697 odehrálo jedno z nejstarších představení kočovných loutkářů na našem území. Všechno mé konání jako by s neúprosností „gravitace“ směřovalo právě sem – do Kuksu. Dokonce i malíř František Kupka, kterému jsem svého času jako publicistka věnovala značnou pozornost, nemohl jinak a byl uhranut sochařským uměním Matyáše Bernarda Brauna, když se v blízké Jaroměři připravoval na přijetí na pražskou Akademii.
Nevím sama, na kterou další vaši aktivitu se dál zeptat, je jich tolik! Kterou z poslední doby považujete za nejdůležitější? Snad zápis českých loutek do UNESCO?
Jistě, loutky. Na jaře roku 2010, kdy v tuzemsku nesměle probleskly zprávy, že o nominaci do UNESCO bude usilovat slovácká Jízda králů a tanec Verbuňk, jsem si položila otázku, zda bychom se také u nás na východě Čech mohli pochlubit nějakým světově unikátním, tzv. nemateriálním statkem tradiční lidové kultury. O historii loutkářství a kontinuitě tradice amatérských loutkářských souborů jsem leccos věděla zásluhou svého přítele, všestranného divadelníka Jana Dvořáka, někdejšího „principála“ slavného loutkového divadla DRAK v Hradci Králové. Pohled za „loutkářskou oponu“, který mi po léta zprostředkovával, se náhle stal inspirací. Samozřejmě, že od „skici k obrazu, leze se po kolenou“ (Vladimír Holan), ale ve spolupráci s řadou skvělých lidí se i tento zázrak podařilo uskutečnit, a navíc v nepřestavitelně krátké době. Od 1. prosince 2016 figuruje na Seznamu UNESCO Loutkářství na Slovensku a v Česku, a to ve společnosti tradičního japonského loutkového divadla, sicilských marionet či například indonézských stínových loutek (javajek).
A ted’ přijde ta otázka: Proč to všechno vlastně děláte, a co je vaším motorem, hybnou silou?
Lehčí otázku nemáte? Ne vážně, není tajemství, že tvůrčí člověk si chce pořád „hrát“. Nemůže jinak. Je to posedlost. U mne se propojuje hned několik motivací – už zmíněná radost z tvorby, příležitost k setkávání s podobně naladěnými lidmi, a především schopnost nadchnout je pro společnou myšlenku. Ten počátek je ze všeho nejkrásnější, je to něco podobného jako milostné vzplanutí. Stav zamilovanosti, kdy si odmítáte připustit, kolik práce, trápení (někdy i závisti) si tím vykoledujete. A když už mluvíme o té hybné síle – s léty jsem si uvědomila, že jsem opravdu velkou patriotkou Královéhradeckého kraje. Nejen proto, že je tu mimořádně rozmanitá a krásná krajina, ale také proto, že odtud pochází spousta znamenitých osobností (Božena Němcová, bratři Čapci, Karel Poláček, František Kupka, František Gross, Vladimír Preclík a mnozí další). G. K. Chesterton to řekl krásně: „Mít potěšení z toho, co nám bylo dáno, k čemu jsme povoláni, a v dobrém i zlém sdílet osud země, kde jsme se narodili.“
Martina Fialková