Vojtěch Merunka
Vojtěch Merunka je vysokoškolský učitel, odborník v oblasti softwarového inženýrství, matematického modelování a objektově orientovaného programování, autor mnoha odborných publikací. Před a za jménem má tituly doc. Ing. a Ph.D. Přednáší na ČZU a také ČVUT v Praze. Kromě toho je ale také od roku 2015 předsedou Slovanské unie a jeho hlubokým zájmem jsou dějiny a jazyky slovanských národů, hned několika z nich se domluví. A nejen to. Sám je autorem a propagátorem mezislovanštiny, pro všechny Slovany srozumitelného pomocného jazyka. Tato řeč našla své uplatnění ve filmu Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula. Rozprávět s ním na jakékoli z těchto témat je požitek: Charakterizuje jej i osobní krédo (vypůjčené od Abrahama Lincolna a Alana Kaye): Nejlepší způsob předpovídání budoucnosti je vynalézat ji.
Věnujete se softwarovému inženýrství a matematickému modelování. To jsou obory, jejichž obsah si mnozí nedovedeme moc představit. Zkuste je prosím přiblížit.
Lidé si někdy myslí, že my od počítačů jsme skupinka nějakých bláznů, na rozdíl od všech normálních lidí. Ale softwarové inženýrství je běžnou součástí tohoto světa. Je to tvorba počítačových programů a databází. A bez toho by tato společnost dávno nemohla fungovat. Psali jsme si e-mail, hovoříme po Skype.
Naše civilizace plus minus 6 000 let používá písmo. A to už je vlastně informatika. Před tímto vynálezem se lidé museli sejít u ohně a informace, které vzešly z rodové rady, se předávaly jen ústně. Člověk si musel vše pamatovat ve své hlavě. Až vynálezem písma dostal víc paměti. Informace bylo možné zapsat, nebylo nutné si vše pamatovat. Kdo uměl číst, mohl si informace vyměňovat s dalšími, kteří také uměli číst.
A počítače, to je logický vývoj civilizačního úsilí za mnoho století. Lidé se snažili o jejich sestrojení již od starověku. Možná jste viděla ten starořecký mechanický „počítač“ z Antikythéry. Pracoval na podobném principu jako dřívější staré pokladny v obchodech, které sčítaly a násobily pomocí ozubených koleček. Počátkem 19. století v Anglii už byl sestrojen Charlesem Babbagem první programovatelný mechanický počítač. Dosud se občas objevuje i v různých vědeckofantastických filmech.
To jsme to vzali od lesa.
Chci vysvětlit, že vynález počítače je vlastně už druhou informatickou revolucí – tou první byl vynález písma. A my nyní máme stroje, které si nejen zapamatovávají informaci mimo lidskou hlavu, ale také ji zpracovávají. Umí vybrat, setřídit, odvodit. Dnes takto zpracováváme ohromná množství informací. A pak je tu takzvaná umělá inteligence, která může mít vlastní sebeuvědomění. Jenže to já slýchám od mládí, že roboti a umělá inteligence tu budou do dvaceti let a pořád jsem se nedočkal. Ale to by bylo na dlouhé povídání.
Určitě si vše lépe představíme na konkrétních projektech, na kterých pracujete.
Máme aktuálně dva zajímavé týmové projekty. Jedním je mezinárodní informační systém biologických odpadů. Protože to, co se někde vyhazuje, tak jinde může být vzácnou surovinou, ze které lze něco vyrobit. Jenže ty firmy a lidé na různých místech na světě o sobě musí vědět. Systém je navzájem propojí a řekne, kdo kolik čeho má a jak se to dá využít. Zde má informace obrovskou cenu. Také to pomůže bezuhlíkové ekonomice.
A ten druhý projekt?
Jsem členem týmu, který chce využít drony na pomoc při různých havarijních situacích. Požárech, záplavách, haváriích, kdy na dané místo nemůže člověk, protože je to nebezpečné, taky docela užitečné.
Jste také zakladatelem a duchovním otcem mezinárodní konference s názvem Objekty pořádané už od roku 1995. Co taková konference řeší?
Konference je dnes už pod patronací mezinárodní Asociace pro informační systémy a má jiný název. Koná se různě po světě. Jen teď jsme kvůli covidu seděli doma na on-line. A co děláme? Svět podnikového řízení spojujeme se světem počítačů. Tyto dva světy si navzájem potřebují rozumět, ale každý je úplně jiný. Například taková automobilka má mnoho závodů, logistika je složitá, různí dodavatelé musí poskytovat informace, aby se vše propojilo a pak smontovalo na jednom místě v daném čase. Jenže: softwaroví inženýři umějí dělat programy, ale nerozumějí té výrobě. A ti, kdo dobře rozumějí výrobě, to zase neumí vysvětlit tak, abychom jim podle toho mohli udělat užitečné programy. Softwarové inženýrství je právě o tom, aby se tito lidé mohli mezi sebou domluvit, a experti na obchod a výrobu se nemuseli učit programování a programátoři zase naopak. Stavíme mosty mezi světem businessu a světem softwaru.
Je to dobře, že se nám sem tolik plete ta angličtina?
Já jsem slovanský patriot, strašně mne štve, že naše instituce a kompetentní lidé se vykašlali na vývoj češtiny v tomto směru. Poslední slovník výpočetní techniky je zoufale zastaralý. A já pak musím poslouchat na fakultě studenty, jak obhajují své práce napůl anglicky. Oni to považují za důkaz své specializace a schopnosti, ale mne z toho může vzít ďas.
Představte si například Slovinsko: Malý národ, ale velmi vyspělá země, starají se o svůj jazyk, mají nové výrazy. Také jiní se starají. Tam, kdyby student obhajoval diplomku poloanglicky, tak by to neprošlo. Účastním se obhajob, takže to vím z vlastní zkušenosti. Mám dojem, že takové to sebeponižování, že čeština je zbytečně složitý jazyk, a že v ní něco nejde říct – to vidím jenom u nás.
Na téma slovanských jazyků bychom se, jak zjišťuji, mohli bavit velice dlouho. Historie slovanských národů i jejich jazyků je vaší druhou doménou. Razíte ideu, že my ve střední a jihovýchodní Evropě bychom si mohli všichni mnohem lépe rozumět a nepotřebujeme k tomu dnes univerzální angličtinu, ale ani dříve vnucovanou ruštinu.
Angličtinu samozřejmě znám a používám, ale musíme si přiznat, že podle OECD a Eurostatu má v našich zemích znalost angličtiny na potřebné úrovni jen okolo 15 procent populace, a to je málo. Ani ruština není řešení. Bez ohledu na politiku platí, že ruština je od ostatních slovanských jazyků dosti vzdálená, neleží v pomyslném slovanském středu, a proto se i rusky musíme dlouho učit, abychom dostatečně rozuměli. Ani Rusové nám ostatním Slovanům sami od sebe nerozumí, jako si my Češi rozumíme se Slováky i některými dalšími. Kdybychom ale využívali mezislovanštinu, která je slovníkem i gramatikou vyváženou syntézou všech slovanských jazyků, potom bychom si rozuměli bez potřeby velikého učení.
Co je to za řeč? Vím o tom, že jste jejím spo- luautorem až odnedávna, přestože jsem tou řečí už slyšela mluvit řadu lidí, a to ve filmu Nabarvené ptáče. Ale to jsem ji považovala za nějaký místní dialekt neurčitého snad rusko-polského pomezí.
Medžuslovjansky jezyk (Interslavic language) nevznikl pro tento účel, ale v tom filmu našel výborné uplatnění. Různými jazyky se zabývám už dlouho. Už před filmem jsem na jazyku nějakou dobu pracoval, a v roce 2010 jsem vydal první knihu. Na internetu jsem našel mezinárodní komunitu, která se zabývala umělými jazyky, a zjistil jsem, že dělají podobnou slovanskou univerzální řeč jako já. Postupně jsme výsledky dali dohromady, a vznikla mezislovanština, ve které jsou zastoupena slova i gramatika všech slovanských jazyků.
Jak je na tom tedy mezislovanština a je šance ji využít? Co pro to děláte?
Gramatika je asi hotová, slovník má zatím asi čtyřicet tisíc slov a stále roste. Jazyk už má několik tisíc uživatelů, kteří v mezislovanštině komunikují, vedou videohovory, skládají písně. Podívejte se například na YouTube nebo Discord, TikTok či Facebook, kolik toho je a nejsou tam zdaleka jen rodilí Slované! Mezislovanština by mohla hodně pomáhat například v turistice a kultuře, mohli by takto mluvit průvodci, mohly by v ní být popisy exponátů v muzeích a galeriích. Zdaleka ne každý turista je schopen všemu dobře porozumět v angličtině. Nemyslím, že by se náš jazyk museli naučit všichni, pouze by stačilo, aby ho ovládali tvůrci textů a průvodci. Všech ostatních miliony slovansky mluvících lidí by jazyk jen využívalo a rozumělo by. Na toto téma se už konaly dvě mezinárodní konference, v roce 2018 a 2019 a v Záhřebu se už mezislovanština vyučuje, z čehož mám velkou radost.
A film Nabarvené ptáče Václava Marhoula, jak to bylo s ním?
Před filmem jsme se neznali. V roce 2012 mi pan režisér zatelefonoval, protože na internetu našel informaci o jazyku a kontakt na mě. Nechtěl ve svém filmu použít žádnou konkrétní řeč ani přesně určit zem, kde se děj odehrává, aby věrně zachoval duch knižní předlohy. Začala skvělá spolupráce, pan režisér je velký profesionál a perfekcionista. V mezislovanštině mluví nejen hlavní filmové postavy od dětí přes chudé venkovany nejrůznějších řemesel až po úředníky a duchovní. Bylo také vyrobeno mnoho různých kulis a také noviny, i když byly vidět jen v krátkém záběru. Mezislovansky mluví početný komparz různých scén. Byla to fantastická zkušenost. Pracoval jsem také v dabingu, protože některé záběry bylo nutné předabovat. Zajímavé bylo sledovat, jak se kdo z mezinárodního týmu k tomu jazyku stavěl. Nejprecizněji k němu přistoupily zahraniční hvězdy včetně těch amerických, zatímco někteří naši si z jazyka spíš dělali legraci a pitvořili mezislovanštinu jako by do sovětské ruštiny, dokud nepochopili, o co doopravdy jde.
Co byste chtěl dodat na závěr?
Obávám se, že oficiální česká kultura rezignovala na slovanství, protože v něm vidí jen nástroj ruské imperiální politiky. Češi se za svoje slovanství stydí a raději pěstují pohádky třeba o Keltech. Mezislovanština by to mohla napravit. V minulosti jsme už podobný projekt mezijazyka měli – byla to staroslověnština Cyrila a Metoděje, kteří jsou spolu s Benediktem z Nursie svatými patrony moderní Evropy.
Martina Fialková