Stanislav Potapenko
Válka zuřící na Ukrajině přivádí do České republiky a do Prahy tisíce lidí. Ano, jsou to uprchlíci, ale především jsou to lidé s nejrůznějšími osudy, životními příběhy, zkušenostmi, které je nutno za každým z nich vidět a vnímat. Jen tak bude zachována jejich lidská důstojnost, o kterou by mělo v situaci, kdy se ocitají v nejistotě nové země, jít především.
K dnešnímu rozhovoru svolil Stanislav Potapenko z Kyjeva, výzkumník a specialista s mezinárodními zkušenostmi ve vedení velkých ekologických projektů. Protože už podle data narození nepodléhá vojenské povinnosti, rozhodli se se ženou Ilonou po delším váhání opustit svůj domov v obléhaném hlavním městě a vydat se na strastiplnou dvanáctihodinovou cestu přeplněným vlakem do Lvova. Během ní se navíc ujali ještě staršího nemocného muže z Charkova, vysíleného chemoterapií, jehož předali na ukrajinsko-polských hranicích dceři. Po složitých peripetiích Stanislav a Ilona přijeli do Prahy, kde jim moji přátelé nabídli nejprve prozatímní a nyní už i trvalou možnost ubytování. Se Stanislavovou ženou Ilonou jsme v roce 1988 společně strávily 14 dní v Praze a na výletech po České republice. Naše přátelství dál však ponejvíce probíhalo v dopisech a telefonicky. Stanislava jsem potkala jen jednou, koncem 90. let, kdy tu byl na služební cestě. Nynější setkání s oběma nepostrádalo proto dojetí a sentiment, jen okolnosti bychom si všichni bývali přáli úplně jiné.
Ty i tvoje žena, jste byli zvyklí celkem často cestovat do zahraničí – služebně nebo i na zajímavé dovolené. Tentokrát je to ale jiná cesta. S jakými pocity jste se na ni vydávali?
Tato cesta předčila svou extrémností a nepředvídatelností všechny ostatní. I se všemi našimi zkušenostmi by to bylo velmi těžké, kdybychom během ní nepotkali mnoho milých a ochotných lidí. Jak na předměstí Kyjeva, kde jsme trávili u známých první dny války, a kde jsme byli štědře zásobeni již nedostatkovým jídlem na cestu, tak ve Lvově, kde nám místní dobrovolníci pomohli rychle a pohodlně se dostat k polským hranicím. Také pak v Bavorsku, kam jsme se přepravili a celý týden jsme byli chráněnci rodiny našeho nemocného souputníka z Charkova. A samozřejmě v České republice, kde se nám dostalo pomoci a díky přátelům jsme rychle našli slušné bydlení a také se zaregistrovali v centru pro pomoc Ukrajincům. To nejhorší ale bylo, rozhodnout se k tomu, abychom opustili svou zemi a město, protože vzhledem ke svému věku a zdraví sice už nemohu bojovat, ale zároveň jsem se musel postarat o bezpečí své rodiny.
V Praze nejsi úplně poprvé. Jaká to byla příležitost, kdy jsi tu pobýval v 90. letech?
Poprvé jsem do Prahy přijel před 30 lety, když jsem se vracel ze stáže na jedné z holandských univerzit, a už tehdy jsem si město a jeho obyvatele zamiloval. Pak jsem tu byl znovu na konferenci o úpravě vody a na setkání s kolegy z jedné americké nevládní organizace.
Teď se zde rozhlížíte se ženou ne jako turisté, ale jako budoucí obyvatelé. Jaké jsou vaše první dojmy?
Tato návštěva byla pro nás nečekaná. Je proto skvělé být obklopen péčí přátel. Všechny problémy se získáním víza, zařizováním nového bydlení a prostým sháněním potřebných věcí jsou tak mnohem jednodušší. Stejně jako dříve Praha ohromí krásou a také pohodlím pro život. Všude je přitom vidět množství ukrajinských vlajek a cítit touhu obyčejných Čechů pomoci Ukrajincům v pro ně těžkých chvílích. Ne nadarmo se podle nedávného průzkumu mezi Ukrajinci Česká republika zařadila mezi pět zemí nejpřátelštějších k naší zemi.
Důležitý je také jazyk. Snažíte se rozumět češtině a chcete se přihlásit do nějakého kurzu nebo myslíš, že si zatím vystačíte s ruštinou a angličtinou, které oba ovládáte?
Samozřejmě nám pomáhá pomoc nových přátel. Na druhou stranu naše znalost ukrajinštiny a ruštiny značně usnadňuje vám rozumět. A také spousta Čechů mluví dobře anglicky. Mimochodem, jak při cestě do České republiky, tak při návštěvách zdejších obchodů, a dokonce i v domě, kde nyní bydlíme, jsme potkali trvale zde žijící Ukrajince, kteří s námi sympatizovali a pomáhali nám, jak mohli. Jazykový kurz se nám ale bude velmi hodit, až si začneme hledat práci.
Jak jsi mi vyprávěl, měl jsi už ve školních letech, které jsi prožil ještě v době tehdejšího Sovětského svazu, určité zkušenosti ze zahraničí. Jaké?
Počátkem 70. let pomáhal můj otec jako vedoucí skupiny sovětských specialistů v Bulharsku s rozvojem celulózového a papírenského průmyslu. Několik let jsem proto studoval střední školu při velvyslanectví SSSR v Sofii a žil tam na internátě. V naší třídě byly děti z mnoha zemí tehdejšího socialistického bloku včetně dvou kluků z Československa, Dušana a Františka. (Kdepak asi jsou?) Ve třídě vládla přátelská atmosféra a přístup Bulharů k sovětským občanům byl uctivý. Ale ve škole se nás všechny snažili přesvědčit o přednostech sovětského způsobu života a učitelé skrývali jeho nedostatky i temné stránky historie.
Když jsi se pak vrátil domů, ještě do Sovětského svazu, jak jsi to cítil?
To byla těžká doba, kdy jsem musel docela změnit vlastní představy o své zemi. Uvědomil jsem si, že i v Bulharsku jsem se při komunikaci s vrstevníky – i když ze socialistického tábora – cítil uvolněněji a svobodněji než pak doma. V té době bylo na Ukrajině, stejně jako v celém Sovětském svazu, nebezpečné se otevřeně vyjadřovat ke společenskému i politickému vývoji, a to vyvolávalo deprese a touhu vymanit se ze zajetí. O pouhých deset let později, během tzv. perestrojky, svitla naděje na změnu a po rozpadu SSSR se stala mnohem silnější.
Ty jsi v Kyjevě vystudoval Polytechnický institut a pak ještě postgraduálně Institut koloidní chemie a vody v Národní akademii věd Ukrajiny. Celý život ses zaměřoval na ekologii, včetně velkých mezinárodních projektů. Které byly pro tebe nejzajímavější?
Takových projektů bylo mnoho, všechny byly inovativní a první svého druhu v Ukrajině, v zemích bývalého SSSR a některé dokonce i ve světě. Mezi nimi například zavedení plnohodnotné anaerobní biotechnologie pro zpracování odpadních vod v kvasnicovém průmyslu Ukrajiny. Projekt byl financován Holandskem. Nebo zakládání a koordinace sítí mezinárodních dárců a nevládních organizací zabývajících se změnou klimatu v Ukrajině. Také příprava řady energeticky šetrných projektů v průmyslu Ukrajiny za účasti místních energetických společností (podporovala vláda USA). Pracoval jsem i na několika projektech ohledně snížení emisí skleníkových plynů při distribuci plynu v sítích Gruzie a Uzbekistánu (v rámci Kjótského protokolu), což podporoval největší soukromý klimatický fond Velké Británie.
Jaký byl v současné Ukrajině zájem aplikovat zahraniční poznatky a zlepšit tak životní prostředí u vás?
I přes určitý zájem ukrajinského státu, organizací i soukromých firem jsme často při zavádění zahraničních postupů v této oblasti naráželi na byrokracii a korupci. Proto jsme často museli vynaložit značnou vynalézavost k motivaci manažerů či majitelů společností, aby plnili své povinnosti v souladu se zákony. Například zavedení nové technologie úpravy vody v Kyjevě, které vedlo k poklesu úpravy chlórem a výrazně zlepšilo její kvalitu, se podařilo prosadit až po tříleté veřejné kampani vedené v ulicích města občanskými iniciativami a zapojením nejlepších odborníků a médií v rámci mého působení u Greenpeace.
Motivace pro implementaci zahraničního vývoje ve velkém měřítku je možná až po přechodu Ukrajiny na ekostandardy EU a dalších vyspělých západních zemí.
Současná válka hodně změní. Napáchá nezměrné škody nejen na lidských životech a zdraví, ale také na infrastruktuře Ukrajiny. Až skončí, bude nejdříve nutné likvidovat ekologické škody, než bude možné znovu jít dopředu. Myslíš, že i tady se Ukrajině nabídne tak obrovská mezinárodní pomoc, jakou vidíme nyní ve válce?
Obyvatelé Ukrajiny nyní platí obrovskou cenu za své vlastní politické chyby a krátkozrakou politiku řady západních zemí. Škody na ekonomice a ekologii budou obrovské. Řada západních politiků mluví čím dál hlasitěji o „Marshallově plánu“ na obnovu Ukrajiny, ale na skutečné řešení všech problémů včetně životního prostředí bude potřeba mnohem více investic. A svůj kolosální dluh by zde mělo splatit Rusko jako země agresora.
Jsi vysoce kvalifikovaný ve svém oboru. Jak si představuješ své (dočasné) působení v České republice?
Přijeli jsme do Česka s manželkou teprve nedávno. Nejprve bylo třeba získat dlouhodobé vízum a pojištění, zajištění bydlení a života, a trochu rekonvalescence po únavné cestě. Ale to by brzy mělo být vyřešeno a já budu schopen zaměřit se na hledání zaměstnání. I když je těžké představit si, co to bude. Nějaké nabídky jsem už dostal od svých zahraničních kolegů a snad bude možné najít nějakou dočasnou práci v českých organizacích i firmách, která by byla užitečná také mojí zemi.
K tomu držíme palce
Martina Fialková