říjen 2022

Dagmar Takácsová – být Češkou v Košicích

Dagmar Takácsová

Dagmar Takácsová

Dagmar Takácsová je profesí oční lékařka. Má dvě dospělé děti, raduje se i z vnoučat, za dvěma ze čtyř jezdí do Prahy. Se svým slovenským manželem žije už několik desetiletí v Košicích. Celou profesní dráhu se však věnovala nejen svému oboru a rodině, ale ještě stíhala a doposud stíhá intenzivně organizovat velkou část českých aktivit na východním Slovensku.

Je totiž hybnou silou Českého spolku v Košicích, kde s kolegy neúnavně každoročně připravuje největší přehlídku české kultury u našich sousedů, multižánrový festival Dny české kultury na Slovensku, zasahující i do Prešova, Martina, Michalovců, Staré Lubovně a dalších míst. Její činnost za roky trvání spolku musela obsáhnout mnohem víc. Všechno ale dělá zásadně s úsměvem a s láskou. Její aktivity byly již také oceněny Českou republikou, a to v roce 2013 cenou Gratias Agit udělovanou Ministerstvem zahraničních věcí, přímo z rukou Karla Schwarzenberga. Považuji si za čest, že se známe, a že jsem do její „české spolkové kuchyně“, a snad i trochu do jejího českého srdce mohla nahlédnout.

Žiješ v mnohonárodnostních Košicích, průmyslové, ale i kulturní metropoli na východě Slovenska, která má, podle mého názoru, docela dost podobností s Prahou. Co máš na svém městě a kraji kolem nejraději?

Košice jsou příjemné místo pro život, je to město tolerantní ve všech směrech, s dobrou nabídkou kultury. Já osobně oceňuji zejména úroveň nabídky klasické hudební kultury ve Státní filharmonii. Pravda, nikdy jsem v útlém mládí nepomyslela na to, že tu budu žít, ale stalo se, osud v podobě manželství mě sem zavál. Přiznávám však, že i po tolika letech se mi občas zasteskne po rodném kraji, někdy se mi o něm v noci i zdává. Není divu. Pocházím z Náchoda, a to je krásný kraj. Naši chalupu v kopcích severně od Košic ale považuji za neskutečnou oázu klidu a cítím se tam moc dobře.

Co sis na Slovensko přinesla z rodného Náchoda, z roků, které člověka formují pro celý další život?

Náchod je a bylo nevelké město, ale plné kultury, kde skoro každý každého znal, poklidné, obklopené dokola zalesněnými kopci. Z rozhledny turistické Jiráskovy chaty na blízkém vrchu Dobrošově, díla architekta Dušana Jurkoviče, máte jako na dlani celý ten nádherný kraj. Dvě panoramata mám hluboko v duši, to z Dobrošova a druhé je výhled z Novotného lávky až na Pražský hrad.

U nás doma všichni hodně četli a o četbě jsme se bavili. Maminka měla vytříbený literární vkus a to mě hodnotově hodně formovalo. Nezanedbatelný vliv mělo i působení pár profesorů Jiráskova gymnazia v Náchodě, na kterém jsem studovala. Přes to, že doba nebyla příznivá, dávali nám ze sebe to nejlepší, naučili nás všeobecně i v literatuře umění analýzy a opětovné syntézy a kritickému myšlení. Bylo mi pět let, když jsem se poprvé postavila na divadelní prkna a divadlu jsem byla věrná až do maturity. Potom už při studiu medicíny v Hradci Králové na to nebyl čas. V době krátkého politického uvolnění v šedesátých letech jsme měli Divadelní studio mladých, vedl nás dnes už zesnulý Stanislav Zindulka, jezdívali jsme hrát po širokém okolí, hráli jsme i na Jiráskově Hronově. To bylo druhé, co mě, kromě antikomunistické rodinné výchovy, formovalo. A třetí byla hudba a sborový zpěv. Ve třinácti letech jsem přišla do chrámového sboru u sv. Vavřince a o rok později do náchodského pěveckého sboru Hron. Hudební život byl v Náchodě vždy velmi čilý a životaschopný. Krásná a nadějná šedesátá léta ukončil rok osmašedesátý – to jsem už byla v Hradci Králové – a jen utvrdil mou hodnotovou orientaci.

Když jsi pak přišla až na samý východ Československa, i když jsme ještě byli ve společném státě, musela to být dost velká změna.

Před padesáti lety, když jsem se sem dostala s manželem, to byl velký rozdíl, jiné podmínky života. Já jsem ale nikdy nebyla rozmazlená. Rozhodující pro nás, začínající prakticky od nuly, byla možnost okamžitě získat podnikový byt. To byl velký bonus. Nastoupila jsem do práce do nemocnice, udělala jsem si atestaci, po čase druhou. Narodily se děti, přišly obyčejné starosti o rodinu a domácnost, tak jsem si nějak zvykla. Trvalo mi to ale dost dlouho. Ten absolutní pocit sounáležitosti, že patřím sem a ne jinam, ten jsem ale nikdy neměla a ani už mít nebudu.

V Košicích jsi se stala opěrným bodem pro tamní Čechy, vedeš velký český spolek, kolem kterého se koncentruje vše české. Angažuješ se i na celoslovenské úrovni. Jaké má v současnosti postavení česká menšina na východním Slovensku a na Slovensku vůbec?

Česká menšina je v porovnání s ostatními menšinami na Slovensku mladá, po rozdělení státu jsme si všechny struktury museli vybudovat od základu. Do té doby jsme byli součást jednoho z dvou státotvorných národů, a že budeme někdy menšinou, to nás ani nenapadlo. Když jsme se ale do toho postavení dostali, bylo jen na nás, jak rychle se s tím dokážeme vyrovnat. Myslím, že jsme obstáli docela se ctí. Jazyková blízkost a vzájemná srozumitelnost, i když pro mladou generaci to už tak úplně neplatí, je pro samotnou českou kulturu na Slovensku pozitivní a ta je díky tomu vnímána v daleko větší šířce než jiné menšinové kultury. A protože české kultury na Slovensku ubývá ze západu směrem na východ, přidává to košickým Čechům na společenské a kulturní prestiži. Myslím, že jsme tu plně respektovanou částí společnosti.

I když dělení republiky proběhlo mírumilovně a příkladně, mělo přesto velmi zásadní dopad na vás, kteří jste tam už dříve zdomácněli. Jaké to bylo v té době? Letos jsme si připomněli 30 let od rozpadu společného státu.

Češi na Slovensku v době společného státu neměli žádné jiné zásadní problémy než ostatní obyvatelé. Část z nich dobrovolně postupně začala používat slovenštinu, část mluvila dál česky a část mluvila podivnou směsí těch dvou řečí. Rozdělení státu, které většina z nás nechtěla, jsme snášeli mimořádně špatně. Tušili jsme velké problémy, obávali se nacionalismu, v té době hodně vybičovaného, a také důsledků vlády Vladimíra Mečiara. Ukázalo se záhy, že jsme se nemýlili, a k tomu se dostavila ještě celá řada praktických následků narychlo realizovaného rozdělení. Problémy se zdravotním a sociálním pojištěním, s důchody, s uznáváním dokladů osobních i o vzdělání, se slovenským občanstvím a používáním slovenštiny jako podmínkou pro výkon některých povolání.

Nejpalčivějším byl tlak na volbu slovenského občanství, protože to mělo tenkrát za následek ztrátu českého. Ten, koho k tomu okolnosti donutily, zvolil si tedy občanství slovenské, ale značná část si ponechala občanství české a žili jsme na Slovensku v cizineckém režimu, dokud se nepodařilo po několika letech úpravou české legislativy dosáhnout možnost občanství dvojího. První status přinášel podvědomý pocit zrady národní identity, druhý kopec praktických problémů občanského a společenského života. Nikdy mi z paměti nevymizí pohled na to, jak i muži pláčou na jednom z prvních setkání české menšiny v Košicích, kdy se blížil termín ukončení možnosti volby občanství. Štěstím v neštěstí bylo, že i pro ostatní české krajany ve světě bylo dvojí občanství podstatné a naléhali na příslušnou legislativní úpravu a tak se to nakonec povedlo.

I na řešení těchto problémů se váš spolek a ostatní české organizace na Slovensku podílely – a asi to nebylo jednoduché, přičemž my doma jsme o tom téměř nic nevěděli. Co jsou ale vaše hlavní aktivity dnes?

Charakter činnosti v jednotlivých spolcích – celkem jich je na Slovensku osm – většinou souvisí s jejich velikostí. Košice a Bratislava realizují širší aktivity včetně poznávacích zájezdů do Česka a mnoho svých programů otvírají veřejnosti. Mezi stěžejní programy našeho Českého spolku v Košicích, který je se svými 380 členy největší, patří například říjnový festival Dny české kultury, který právě začíná. Také organizujeme velký slavnostní program slova a hudby České Vánoce, dlouholetý vzdělávací cyklus Slovo domova, pravidelné výtvarné semináře pro členy spolku – neprofesionální výtvarníky, cykly minivýstav Česká kultura v malém a další. Vydáváme i spolkový časopis Stříbrný vítr. Máme krásně vedenou kroniku (i digitalizovanou) a bez webové stránky bychom se v dnešní době už neobešli. Mojí srdeční záležitostí je však také náš český ženský sbor. V něm spolupracujeme i s vynikajícími profesionály, komorními orchestry nebo sólisty opery Státního divadla v Košicích. Jezdíme koncertovat po Slovensku i Česku, ale i jinam do zahraničí, máme i několik DVD a CD.

Co by sis přála, aby se Čechům na Slovensku v blízké době splnilo?

Především, aby už skončila válka za našimi hranicemi, která ohrožuje a těžce poznamenává celou Evropu a aby lidé začali trochu víc upřednostňovat vlastní rozum před kdejakou pitomostí na sociálních sítích. Dále, aby se tady z výchovy a vzdělání mladé generace stala jedna z priorit jak pro stát, tak pro rodiče. A v neposlední řadě, aby se Českému spolku dařilo pracovat, dokud to česká menšina na Slovensku potřebuje.

Martina Fialková