Miloš Říha-Šípek
Bydlí na Hradčanech a do Skautského institutu na Staroměstském náměstí, u jehož počátků před devíti lety stál, chodí pěšky. Jeho vášní je Karlův most, o kterém se snaží dozvědět co nejvíc, protože přes něj denně kráčí. Občas také píše poezii, zrovna teď pro kamaráda, hudebního skladatele tvoří texty pro mši. Hrává u pražského Jezulátka na kytaru při večerních mších.
A navíc si libuje, že se mu podařilo najít bezvadnou partu šachistů v hospodě U Glaubiců. Je tedy „Pražákem jako poleno“, kterého ovšem od dětství formoval Junák. A této organizaci zůstal věrný i po studiích demografie a sociologie, takže nyní pracuje jako ředitel Skautského institutu, jehož podobu spoluvytvářel. Nejprve vysvětluje:
Tady je asi potřeba říci, že existuje skautská organizace – Junák, což je zapsaný spolek, který má svoji hierarchii skautských středisek a oddílů a provozuje běžnou skautskou činnost v klubovnách, na táborech atd. A my ve Skautském institutu (SI) jsme jeho odnoží, pobočným spolkem a máme jiné úkoly. Sídlíme po dohodě s pražským magistrátem na Staroměstském náměstí vedle Domu U Minuty a děláme tu nějakých 30-40 akcí každý měsíc pro širokou – to znamená i neskautskou veřejnost. Navíc loni vznikla na Kampě Rybárna, kde náš mladý tým s průměrem kolem 24 let připravuje skvělé programy pro všechny zájemce.
Praha 1 má spoustu historických památek, krásných parků nebo sadů, ale je tam dost místa i pro skautské klubovny a skautské aktivity?
Klubovny tu jsou a není jich málo, například v ulici Karoliny Světlé, v Nerudově ulici, a dokonce teď vzniká i úplně nový skautský oddíl na Malé Straně v Lázeňské ulici a skautů stále přibývá. A to nejen v Praze, ale v celé republice. Před 15 lety měl Junák asi 40 000 členů, letos 75 000, téměř dvojnásobek.
Je to jen tím, že skutečně v populaci přibylo dětí v tom věku, nebo i něčím jiným, že se Junák stává stále lákavější organizací?
Já myslím, že kombinací více faktorů. Obnovený Junák existuje kontinuálně od roku 1990 už víc než 30 let, což je vlastně v jeho existenci zatím nejdelší období bez přerušení, protože za první republiky to bylo jen asi 20 let. A za tu dobu naše organizace asi nic zásadního nepokazila. A za druhé – do věku rodičů dospívají ti, kteří byli dětmi v začátku 90. let a jejich zkušenost se skautingem je natolik dobrá, že tam přivádějí nejen svoje děti, ale i děti kamarádů. Potenciál Junáka může být až 100 000 členů, organizace se sama demograficky obnovuje.
Hraje roli i to, že ve společnosti dochází k obrovskému technologickému pokroku, lidé se musí neustále učit a rozvíjet se, jinak chápou vzdělávání. A přestože skauting uznává stále stejné hodnoty jako před 100 lety, jsou i dnes paradoxně velmi důležité. Jednou z nich je totiž láska k tomu dozvídat se nové věci, naučit se učit. A to je velmi důležitý životní postoj ve světě, kde existují povolání, která za pět let už existovat nebudou. Protože představa, že člověk vyjde jednou ze školy a tím jeho vzdělávání končí, je mrtvá.
A další faktory té přitažlivosti Junáka? Nechte mne hádat. Lidské vazby?
Určitě. Já bych to popsal ještě šířeji. Skauting vnáší lidem do života formativní zážitky. Zažít s partou kamarádů východ slunce je unikátní hodnota. Navíc má ve svém genomu odpovědnost a učí umět se rozhodovat a tu odpovědnost převzít. Vyrůstají tu mladí lidé, kteří se odpovědnosti nevyhýbají, a dobře pak fungují ve veřejném prostoru.
V kterém oddílu jste vyrostl vy?
Já jsem skautoval na Klamovce, ve středisku Mawadani, 319. oddíl. Byl to můj sen, ačkoli z rodiny nikdo předtím do skauta nechodil. Ale v 90. letech začaly vycházet znova všechny ty Foglarovky, které jsem náruživě četl, a bylo pak moje jasné přání, zažít něco podobného. A taky jsme to zažívali, a nakonec jsem ten oddíl pět let i vedl.
Jaké byly ty vaše formativní zážitky?
Určitě skautský slib u slibového ohně, to má možná každý skaut. Ta symbolika ve společenství ostatních. Ale to se dá těžko přiblížit, když to člověk nezažil. A pak v pozdějším věku – určitě vzít si na starost 30 dětí a jet s nimi o prázdninách na čtrnáct dní do lesa. Bohudík jsem to dělal, když mi bylo 18 a už ne dnes, kdy je mi 37 (směje se).
Dovedu si představit. I moji dva synové prošli skautem – na vodě, na suchu, ale i v jeskyních či na horách – a když slýchám zpětně, jaké situace zažívali, a o čem mi tehdy raději neřekli. Vždy ale všechno dobře dopadlo.
Junák není v tomto smyslu „cochcárna“ (pozn.: ve skautu oblíbené slovo pro málo časté volné chvíle na táborech). Všichni, kdo se stávají vedoucími oddílu, musí projít určitými stupni vzdělávání, které je docela náročné, včetně zdravotních či záchranářských kurzů, a nesou velkou zodpovědnost.
Jak jste přišel ke skautské přezdívce Šípek?
Nemá to nic společného s tou rostlinou. Měl jsem opravdu rád Rychlé šípy, dokázal jsem citovat celé pasáže. A protože jsem byl trochu menšího vzrůstu, začali mi říkat ne Šíp, ale Šípek, a už mi to zůstalo.
A jak jste přišel k ředitelování Skautského institutu, pobočného spolku Junáka?
To je dlouhý příběh. Asi v roce 2009 jsem nastoupil na ústředí Junáka. Tehdy se nově formovala jeho strategie, zamýšleli jsme se, kam má organizace směřovat. A během toho vznikla tři hlavní témata, kterými byly: práce s dospělými, aktualizace skautského programu, a jako třetí téma identita a sounáležitost. V zásadě je to ta základní otázka, co vlastně znamená být skautem.
Zamyslel jsem se nad tím a došel jsem k závěru, že je to neustálá výzva se tázat, jaká je naše role v tomto světě, jakými společenskými tématy se máme zabývat. Jak se vlastně děje to, že i lidé, kteří neprošli skautem v dětství, se mohou přimknout k tomu hnutí. A vznikla představa Skautského institutu – platformy v rámci Junáka. Je to vlastně jakýsi skautský think-tank.
Snažíme se propojit zajímavá společenská témata se skautskou tradicí a zkušenostmi a komunikovat s veřejností. Skautský institut už působí v několika dalších městech. Vznikají jakési tvůrčí skupiny, kde se účastní skauti, ale i „neskauti“. Chceme být na té hranici, kdy se oba světy propojují, ale místní skautské středisko s daným projektem vždy musí souhlasit.
Čím konkrétně se například zabýváte?
První téma jsou takzvaní „dospívající dospělí“. Mladí lidé mezi 20-30 lety, které společnost považuje za dospělé, ale oni se tak ještě necítí. Psychology celkem nedávno nově identifikovaná skupina, na kterou my se právě obracíme a pracujeme s nimi. Říká se tomu „vynořující dospělost“.
Druhé je téma proměny krajiny, které navazuje na proměny klimatu. Vznikl například projekt, který jsme nazvali Patronát. V něm propojujeme vlastníky půdy, odborníky a skautské oddíly nebo třeba i školní třídy. Odborník děti vezme do terénu a vysvětlí jim, čím je ta lokalita cenná nebo zajímavá, a děti se pak o dané místo třeba rok starají. Vyzkouší si tak péči a odpovědnost za krajinu. V našich projektech nepíšeme nějaké studie, neteoretizujeme. Ale také to není jen o pobytu v přírodě, jenom jezdit na tábory nestačí.
A třetím tématem je vzdělávání. Míněno vzít něco ze skautské výchovy a praxe a nabídnout to veřejnosti v procesu vzdělávání. Je to – obrazně – další kolt, který má pedagog za pasem a může ho využít. Zde připravujeme řadu programů postavených na skautské metodě, které jsou ale určené do školního prostředí. V poslední době jsme to hodně zaměřili například na integraci ukrajinských dětí do kolektivu. Spolupracujeme s desítkami škol zejména v Praze a v Ústeckém kraji, a rádi bychom projekt rozšířili i do dalších krajů.
Pomoc Ukrajině je velké téma a Skautský institut se jej chopil hned od začátku. Jak to vzniklo?
Jednoduše, hned v prvních hodinách po vypuknutí války. Pracovala u nás ukrajinská dívka, která byla v kontaktu se skauty z Kyjeva – a najednou říkala. Je to reálná válka, oni tam nutně potřebují spacáky, karimatky, léky, powerbanky. Neuměli jsme si představit ten rozsah, ale řekli jsme si, že zkusíme něco shromáždit a ty věci tam odvezeme. Najednou začali lidi nosit spousty věcí a za 48 hodin tady vznikla logistická firma, která měla 200 dobrovolníků. Na Ukrajinu vyjel konvoj asi 50 aut, dvou autobusů a nějaké náklaďáky s věcmi asi za 50 milionů a celá ta akce stála všehovšudy asi 20 000 korun za jídlo pro dobrovolníky.
A když se to tak už rozjelo, vytvořili jsme dobrovolnickou službu a zapojili se i do pomoci organizované státem. Týdně jsme vysílali asi 400 lidí – dobrovolníků skautů i neskautů do registračního centra pro uprchlíky v Kongresovém paláci. Vytvořili jsme dva hotely pro uprchlíky, jeden z nich stále funguje. A pak se podařilo otevřít komunitní centrum Svitlo pro ukrajinské uprchlíky tady na Staroměstském náměstí. Je to v dosud nevyužívaných, docela velkých prostorách této budovy, a nám se podařilo přesvědčit pražský magistrát, aby je pro ty účely poskytl. Probíhá tam výuka, různé kroužky pro děti i dospělé, je tam poradenské centrum.
Těmi aktivitami skautská organizace navazuje na tradici zapojení se do veřejného života státu v jeho zásadních okamžicích. Připomenete ty dřívější?
Hned v prvních dnech nové Československé republiky v roce 1918 skauti suplovali službu pošty – a proto i první československá známka je Pošta českých skautů, a je to velká cennost. Skauti byli zapojeni i do Pražského povstání na konci II. světové války.
A také nedávno, v době covidových uzávěr skauti organizovali širokou pomoci osamělým seniorům. I to je v genomu organizace, že silnější pomáhá slabšímu. Je to zásadní hodnota. Covid a válka na Ukrajině vytvořily historickou krizi. A věřím tomu, že kdyby se Junák v obou případech do toho aktivně nezapojil, změnilo by to identitu té organizace. Mně osobně připadá, že co jsem doposud ve svém životě prožil, bylo spíš to dobré. A pokud přijdou momenty, kdy se bude lámat, jestli tady bude dál demokracie, tak si to zkrátka musíme odpracovat. Kdybychom řekli, že teď nás to nezajímá, byla by to historická chyba.
Martina Fialková