Jak se nám listy stromů překrásně zbarvují do červených, zlatých a pak hnědých tónů, jak si ranní šero dává na čas a občas ho prodlužují oblaka mlhy, nechávám se rád unést vzpomínkami. Je to nasnadě – třeba časné letní slunce a křik opeřenců všeho druhu člověku zrovna klid na snění nedává.
I vzpomněl jsem si takhle, ani nevím vlastně proč, zda ještě stojí ten kamenný sloupek v jedné ulici jednoho starobylého města nad Vltavou v jižních Čechách.
Ten sloupek si pamatuji z dětství. Byl jsem nejspíš ještě školou nepovinný, nebo možná čerstvě povinný, a chodíval tou příkrou uličkou s babičkou na nákup. Ač provoz byl oproti dnešku mizivý, povoleno jsem měl vždy jen kousek napřed. Jedním z pomyslných mezníků byl onen sloupek, možná pozůstatek nějakého pomníku, možná kus zrušeného plotu. Tak či tak to bylo něco dětské duši zajímavého, na celkem fádní cestě tam a zpět. Sloupek bylo možno obejít, sáhnout si na něj. A kdyby byla babička dovolila porušit dobré mravy, i vylézti naň. Když si tak vybavuji, ještě jedno zastavení bylo na té cestě do obchodu: před domem o zatáčku níže byly schůdky. Jak se kdysi patřilo na hezký, ba výstavní dům na nároží. Na ty jsem s chutí vyběhl a za rohem čekal, až babička dorazí.
Doma, tedy na Malé Straně v Praze, bylo takových starých zákoutí po ruce daleko více. Podloubí, průjezdy, kašny a mnoho jiného. Například vrata a domovní vchody opatřené starobylými ornamenty, leckde klepadly a závorami. Některé dveře byly uskočeny od chodníku v loubí a před nimi schůdek či dva. Tedy prolézaček a schovek (jak by řekly dnešní děti) více než dost. Nemluvě o Kampě a Vojankách, kde jsem měl při procházkách s maminkou spoustu tajných zákoutí. Na Kampě to byly mostky, „romanticky“ rozpadlá zeď vedle Sovových mlýnů a spousta křovím zarostlých zbytků čehosi. Ovšem tam mě pochopitelně viděli dospělí neradi. Naopak Vojanky byly uzavřené, pro venčení malých dětí ideální. Jako velké dobrodružství se mi tehdy jevil především zadní trakt se schody a polorozpadlou balustrádou. A kousek před těmi schody kaple pokrytá psím vínem, jejíž okna za rezatými mřížemi přímo volala: „Pojď sem, koukni se, tady je schováno tajemství, které čeká právě na tebe.“
Ano, přiznávám, podzimní počasí láká k sentimentu a já jsem právě podlehl. Avšak ruku na srdce: kdo z vás nemá pevně a kdesi hluboko zasunutá podobná zákoutí z dětství, nějaké ty sloupky, schůdky, zaprášená okna plná tajemství.
Ondřej Sedláček