květen

Bára Kvapilová – Jsem obyčejná sestra a jsem na to hrdá!

Bára Kvapilová

To říká Bára Kvapilová, s níž mne „seznámila“ moje prateta Milka. Prateta sice už dávno nežije, ale její jméno, Emilie Ruth Tobolářová se vyskytuje v učebnicích pro zdravotní sestry, což jsem já do nedávna vůbec netušila. Znala jsem jen část rodinné historie, týkající se téhle naší pratety, která jako zdravotní sestra pobývala v roce 1925–1927 v Bagdádu v Iráku a píše se o ní v románu Doktorka z domu Trubačů od Ilony Borské.

Díky Báře Kvapilové, která se kromě náročné práce zdravotní sestry, většinu profesního života u záchranné služby, věnuje i historii českého zdravotnictví, jsem zjistila, co vše nevím. Na dálku, paní Bára z Rožnova pod Radhoštěm a já z Prahy, jsme se pustily do společného mapování pratetina života. Z této spolupráce vzniklo několik článků jejích i mých. A Bářiným velkým přičiněním také medaile pro naši pratetu. Byla jí udělena in memoriam, jako průkopnici oboru Ošetřovatelství Českým červeným křížem na Žofíně, při loňských oslavách 100 let ČSČK. Teprve tam jsme se – po dlouhém dopisování – s paní Bárou poprvé osobně potkaly. Žije totiž mezi Rožnovem a Prahou, a tak není vůbec snadné, zastihnout ji v klidu. Krom nových poznatků z rodinné historie jsem tak získala zajímavou známou, jejíž práce si velmi vážím, a které se nyní ptám.

Jak se stalo, že jste se rozhodla pro povolání zdravotní sestry, máte je v rodině nebo to byla spíš náhoda?

Nemám, řekla bych, že jsem k té profesi spíš zájmově inklinovala. Už jako malá jsem si hrála na sestřičku v modré zástěře mé babičky a ošetřovala panenky. Posléze se hra změnila v opravdový zájem. I když mou první střední školou byla ekonomická, díky porevolučním změnám se otevřel přístup na soukromé zdravotní školy (1992) a už nebylo tak nesnadné v rámci pomaturitního studia zdravotní školu vystudovat. Zároveň jsem věděla, že chci pracovat v intenzivních oborech a k tomu směřovala i praxi: ARO, anestezie, záchranná služba.

Dnes máte rodinu na Valašsku, ale pracovat do směnného provozu jezdíte do Prahy. Kde jste vyrůstala?

Narodila jsem se v Praze a myslím si, že nastal čas k pomalému návratu. Valašsko má nádhernou přírodu, ale Praha nenahraditelnou historii, architekturu, kulturu, větší specifické pracovní uplatnění. Mám zde přátele, pracovní kolegy a pochopitelně asi každý tíhne k místu, kde se narodil, no a v Beskydech Vltava neteče.

Co ve vašich profesních začátcích bylo pro vás nejzajímavější?

Zjištění, že i v porevolučních letech se můžeme srovnávat se světem, což jsem si ověřila na zahraniční praxi v nemocnici v německém Pasově. A pak mě překvapily kompetence a pracovní náplň sester. Česká sestra toho musí zvládat a zvládá mnohem více. Samotný obor Urgentní medicína je jedním z nejvíc se rozvíjejících ve zdravotnictví vůbec. Poznatky o anesteziologických přípravcích, urgentních postupech, možnostech u výkonů zachraňujících život v provizorních podmínkách sanitních vozů se mění skutečně každým okamžikem. Lze říct, že od mých začátků se změnilo úplně vše. V současné situaci jsme s kolegyněmi vzpomínaly, jak před čtvrt stoletím nebyly jednorázové roušky (natož ostatní jednorázové pomůcky), ale látkové. Sterilizovaly se v bubnech a sestry byly povinny ručně čistit i další pomůcky. Současné sestřičky si to už snad ani nedokážou představit, a to je dobře. Pochopitelně se změnilo i technické zázemí, vozový park, ventilátory a vybavení celkově. Ruku v ruce s novinkami pochopitelně stoupají i nároky na personál. Pokud jak sestry, tak záchranáři mají v novém světě techniky obstát, neobejdou se bez celoživotního vzdělávání.

Co je při práci na záchranné službě podle vás nejdůležitější zvládat?

Je dobré přistupovat k práci s pokorou a mít určitou sebereflexi. Práce na záchranné službě vyčerpává tím, že je nezbytné se hlavně rozhodnout rychle. Slovy klasika: Není čas, ztrácet čas – i když s odstupem se dané řešení nemusí jevit jako optimální. Je třeba si to uvědomit, přiznat a příště situaci vyřešit jinak a lépe.

Jak jste dospěla ktomu, krom denní práce zabývat se ještě i historií našeho zdravotnictví?

Historie jako taková mne zajímala vždy, zvlášť v kontextu novodobějších dějin a první republiky. To je období stěžejní pro vznik zásadních věcí v ošetřovatelském oboru. Vzpomeňme si, za jakých okolností se nová republika rodila. Návrat mnoha invalidů z 1. světové války, podvyživené a zbídačené obyvatelstvo, španělská chřipka. Impulzů bylo u mě víc. První bych nazvala praktickým. Pracovala jsem na záchranné službě, ale studovala VŠ v oboru Ošetřovatelství. Bylo třeba vypracovat závěrečné práce na téma z praxe sestry, neboť studium bylo už jen podle názvu zaměřeno více na sestry než záchranáře, a to mohl být problém u obhajoby. Jak z toho ven? Historií!

Dalším důvodem byl můj vlastní zájem. Snaha vzdát úctu a poklonu průkopnicím v oboru. Své činy prokazovaly v době, kdy nebylo nic jednoduché. Ekonomika, ženská otázka, epidemiologická situace, politické souvislosti. Abychom dobře mohli pochopit současnost a vyhlížet do budoucnosti, je třeba znát i minulost. Prosadit tehdy cokoli, co vedlo k vylepšení podmínek práce sester a k pokroku samotného oboru, nebylo snadné. První škola v Rakousku-Uhersku pro sestry byla otevřena v Praze roku 1874, s pauzou pak znovu roku 1916. Předtím školství pro zdravotní sestry neexistovalo. Absolventky šířily nabyté vědomosti mezi ostatní nekvalifikované kolegyně, leckdy bývala vzdělaná, diplomovaná sestra na klinikách jediná. Je povinností připomínat ty skromné duše, které se obětovaly ve prospěch ostatních bez patřičné satisfakce, jako právě vaše prateta Emilie Tobolářová.

Na co jste tedy pyšná ve vaší publikační činnosti?

Prostým výzkumem ještě za studií jsem zjistila, že o historii oboru Ošetřovatelství je povědomí odborné i laické veřejnosti téměř nulové. Viděla jsem potřebu změnit to. Dlužíme to všem hrdinkám – prvním diplomovaným sestřičkám, aby trochu vyšly z anonymity historie. V příloze Mladé fronty a v odborných periodikách jsem se snažila je připomenout a ty nejzajímavější příběhy připravuji nyní knižně.

Je tu ale jedna nejvýraznější postava.

Snad jen badatelé v archivech znají to rozpoložení mysli, když se vám podaří objevit něco zásadního, co vám dokonale zapadá do mozaiky poznání a posune vás to dál. Já jsem tak propadla poznání osobnosti Alice Garrigue Masarykové. Strávily jsme spolu přes 5 let po archivech nejen v ČR, ale i na Slovensku, ve Švýcarsku a v USA. Jen má disertační práce obsahuje víc jak 400 stran. A jak jsem se k této osobnosti dostala? V knihovně mé babičky jsem našla osobní vizitku Alice G. Masarykové. Zajímalo mne, kdo to je a jak se tam vizitka dostala. A vidíte, kruh se uzavírá. Babička se svojí uniformou z dětských jeslí mne přivedla k volbě povolání a stejně tak vizitka v její knihovně k osobnosti, která vykonala tolik pro ošetřovatelský obor, pro sestry samotné, pro obor Sociální práce, jehož je vlastně zakladatelkou. Když přednáším o vlivu Alice Masarykové na české zdravotnictví pro laickou i odbornou veřejnost, jsou všichni překvapeni, kam všude se její stopa zapsala. Možná by někdo argumentoval, že k tomu měla podmínky (otec prezident, vzdělání, jazyková výbava), ale přiznejme si, že bez vize, píle, charakteru, osobnostních rysů, morálních zásad by se její činnost nikdy nestala tak rozsáhlou a prospěšnou. Mám vždy radost, když to teď, po letech, dokáže někdo ocenit. Což se v minulosti v totalitním režimu nejen nesmělo, ale bylo jeho cílem, aby rodina Masarykova přišla v zapomnění. Ale to už by byla jiná kapitola.

Zpět ale k práci „v terénu“. Řadu let jste pracovala na záchranné službě v Rož­nově a okolí. Jak velký rozdíl je mezi tou samou prací v Praze a v Beskydech, s výjezdy do okolních horských vesnic a samot?

Značný, někdy až propastný. V Praze jsem působila na ZZS, která je nejstarší ve střední Evropě. Kdo to dokáže vnímat, je mu pak potěšením pracovat v takové společnosti, mít na co navázat.

Beskydy jsou horská oblast, v případě zimy často spolupracují všechny složky IZS, protože je dost problematické se už jen na dané místo dostat. Přichází na řadu improvizace, tu saně, tu kůň, jednou si vzpomínám, jak jsme sváželi klienta s infarktem po sněhu ve starých neckách. To jsou problémy, které se v Praze a většině metropolí řešit nemusí. V době mého nástupu bylo obrovským problémem samotné vybavení záchranářů. Nebezpečný terén nebyl argument k jeho zlepšení. Scházelo zimní oblečení, zimní boty se půjčovaly, měl je zrovna ten, kdo sloužil. A to se, prosím, psala polovina roku 2003. Takže když to zjednoduším, na Valašsku opravdu tvrdá škola. Na oplátku v Praze jsem pak měla k dispozici vysokou zimní pracovní obuv na „ladovskou zimu“. Připadala jsem si jak v jiném světě. Pochopitelně to vše bylo i o schopnostech a zájmu zodpovědného managementu.

A pokud jde o samotné pacienty?

Ze strany klientů a rodinných příslušníků zase zcela jiná situace. Když záchrannou službu opravdu někdo potřebuje, je šťastný, že jste k nim vůbec dojeli a snaží se pomáhat. I model „vajíčka, králík a slivovica“ je občas ještě na Valašsku realitou. Příklad z výjezdu v Praze může ale vypadat i takto: v posádce vy a kolega. Je třeba snést paní ze 4. patra vleže a její syn odpoví, že vám nepomůže, protože on za to není placený. To si troufám říct, že by se na Valašsku nestalo. Ale je to práce s lidmi a nerada zevšeobecňuji.

Práce slidmi je i výuka a vy také částečně vyučujete – jací jsou dnešní studenti, vaši nástupci?

Ambicióznější, samostatnější, ale u některých pozoruji laxní přístup a nulovou motivaci. Přesto je naší povinností předávat zkušenosti těm, kteří o to stojí. A jestli mám nástupce doma, kdo ví? Mám snad ty nejbáječnější děti na světě. I když dvojčata, každý je osobností už od narození a jsou nesmírně zvídaví, chytří a nadaní. Dcera Klárka zvažuje povolání lékařky a syn Ondra, co by sportovec, zvažuje kariéru sportovního fyzioterapeuta. Třeba mne někdy nahradí v posádce záchranné služby.

Martina Fialková