Generál Emil Boček
Život přináší každému z nás různá nej. Kupříkladu nejhezčí, nejmilejší, nejnovější, nejmladší. Zkusili jste si ale zachytit pocit, kdy jste najednou v nějakém kolektivu nejstarší? Když jsem si to na nějakém semináři prvně uvědomila, docela mě to zaskočilo. Není jednoduché být nejstarší. Doba stařešinům moc nepřeje, moudrost se dneska (pokud je tedy o ni zájem) čerpá z googlování a sociálních sítí, vyprávění starců není v módě. Ani být nejstarším. Ono to není žádný med. Odcházejí kamarádi, vrstevníci, není s kým si povídat o společných zážitcích. Ale zase, když se posléze zlomí určitá mez a jste už opravdu starý, začnou vás uctívat trochu jako raritu. Stanete se doyenem a mnozí kolem vás se zajímají spíš o to, jak jste se tak vysokého věku dožili než o to, co jste vlastně prožili. Zajímavé je samozřejmě obojí. Vždyť kolik lidí, kteří se dožili stovky v plném mentálním i fyzickém zdraví, známe? Není jich mnoho, ale o jednom bych věděla.
Generál Emil Boček se dožívá stovky v letošním únoru. Datum má tedy trochu kontroverzní, 25. únor, ale v roce 1923, kdy se v Brně Tuřanech narodil, šlo o den naprosto běžný. Stejně tak šlo o běžnou rodinu, která se díky Emilovi rozrostla o čtvrté dítě. Životopis pana generála netřeba zmiňovat, jeho hrdinný život vydal nejen na knihu Strach jsem si nepřipouštěl, ale i na film 20 minut nad Londýnem. Je o tom, jak po devadesátce znovu pilotoval válečný letoun.
Zaujal mě výčet těch nej, která k němu přicházela s odchodem jeho přátel a vrstevníků. On se postupně stal posledním československým žijícím pilotem RAF, pak poslední žijící veterán, který v RAF sloužil, nejstarší člověk, který pilotoval Spitfire a jistě by se dalo najít plno dalších nej, které mu v současnosti život přináší. Nevím, jestli je nejstarším občanem Brna, kde takřka celý svůj život žije, ale určitě je stále aktivní a činný. Královna Alžběta II. generála v role 1996 přijala ke krátkému rozhovoru. Chce se říci, že se s ním zastavila na kus řeči, když tehdy projížděla Brnem. Možná i to bylo jedno generálovo nej.
Když opravdu jen v kostce připomenu jeho statečný život, jistě by se také dal postavit na tom, v čem byl nej. Jako mladík, sotva sedmnáctiletý odešel bojovat. Zakotvil u 312. československé stíhací perutě, zúčastnil se mnoha letů a přežil i situaci, kdy mu nad mořem zhasl motor. I to je takové nej, největší štěstí, že přežil. Po válce pan Boček z armády odešel a v důchodu pracoval jako soustružník. Povýšení do vysokých vojenských hodností se dočkal až po roce 1989, stejně jako Řádu Bílého lva, který převzal z rukou Václava Havla. Je to jeden z největších válečných hrdinů, zajímavý muž a člověk, který se letos v únoru dožívá sta let, tedy další životní nej.
Jitka Neradová