červen 2020

Návštěva v Říši loutek – tentokrát v muzeu

Fotografie z archivu Říše loutek

Fotografie z archivu Říše loutek

Po prázdninách, v říjnu, oslaví 100. jubileum jedno z nejzajímavějších pražských divadel. Říše loutek je spíš jen malým divadélkem, ale hned od prvních let své existence si dokázala získat velký věhlas a srdce svých diváků. Jubilejní výstavu, která století Říše loutek připomene, připravilo Muzeum města Prahy v Domě U Zlatého prstenu, nedaleko samotného divadélka. Výstava v mnohem větším prostoru, než je ten divadelní, umožní představit dnes již unikátní historické loutky, rekvizity, množství fotografií z bohatého divadelního archivu i řadu dalších zajímavostí, které doposud veřejnost neměla možnost vidět. Připomene také osobnosti s Říší loutek spojené, především zakladatele manžele Suchardovy i pokračovatele Bohumíra Koubka.

Česko jako loutkářská velmoc, která má tradici lidového loutkářství zapsanou v seznamu kulturního dědictví UNESCO, se má čím pyšnit. A pražské divadélko, které je součástí této tradice, také. Ve svém začátku, v roce 1920, kdy hrálo pod názvem Divadélko v říši loutek, sídlilo ještě v bývalé školní kapli v Bubenči, v Korunovační ulici. Už v prvních letech si ale manželé Vojtěch a Anna Suchardovi nastavili vysokou laťku pro uměleckou úroveň. Do svého okruhu v divadélku přibrali další nadšené loutkáře, s divadlem spolupracovala i emeritní členka Národního divadla Marie Aichelburgová-Hilbertová. Hrály se pohádky – například Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Kašpárek na Měsíci – ale i hry pro dospělé: Tylův Strakonický dudák, Jiráskova Lucerna či Shakespearův Večer tříkrálový. Díky již nepochybnému renomé bylo souboru Říše loutek nabídnuto využívat prostory v tehdy nové budově Městské knihovny, v jejímž projektu bylo pamatováno i na provoz loutkového divadla. Pod novým názvem Umělecká scéna Říše loutek zde divadélko působilo od roku 1928, kdy bylo považováno za nejmodernější loutkové divadlo v Evropě, a sídlí zde dodnes. Divadlo nevynechalo ani jednu sezonu. Prostory ve stylu art deco, navržené architektem Františkem Roithem mají stále svůj šarm.

Loutky v zrcadle uměleckých směrů

Nezaměnitelnou tvář vtiskl hercům divadla – loutkám, principál divadla Vojtěch Sucharda z řady členů košaté rodiny sochařů a řezbářů. Byl však také zároveň organizátorem, loutkohercem, technologem. Loutek pro svoji „říši“ ztvárnil na 400. Jsou dokonale řemeslně propracované, nesou často charakteristické rysy karikatury, jednoduché stylizace, ale také jasně patrné podněty secese, kubismu či konstruktivismu, čímž byly zároveň velmi moderní. Prvky tehdejších uměleckých směrů Sucharda zařazoval i do divadelních her (voiceband apod.), nechával se inspirovat tehdy populárním žánrem revue a Osvobozeným divadlem.

Na tvorbě loutek se podílela i manželka Anna Suchardová-Brichová. Její doménou bylo kolorování hlaviček, skici a tvorba kostýmů. U jedné z připomínaných inscenací – Cvrček houslista – však byla i autorkou scénáře a na dekoracích a kostýmech snad ještě více popustila uzdu fantazii. Vždyť musela vymyslet, jak ztvárnit nejen cvrčka, ale také krtonožku, mravenčí larvu nebo komára. To vše výstava dokumentuje. Možná je tu na místě připomenout i další Suchardovy práce, které s loutkami nesouvisejí, ale dokreslí význam odkazu tohoto všestranného umělce. Věnoval se totiž i restaurování plastik v pražské Loretě, po válce vytvořil návrh na vnější výzdobu poškozeného Staroměstského orloje. Pro orloj vyřezal nové plastiky apoštolů. Jeho bratrem byl velmi úspěšný sochař Stanislav Sucharda, od jehož noblesního díla se to Vojtovo lišilo velkou návazností na lidové řezbářské tradice Podkrkonoší a sochařskou a řezbářskou dílnu svých předků.

Nástupcem Vojtěcha Suchardy se v Říši loutek stal další sochař Bohumír Koubek. Nová éra pod jeho vedením odstartovala úspěšně v roce 1957 inscenací Hračky na cestách oceněnou na Loutkářské Chrudimi, kterou v přímém přenosu vysílala tehdy mladá Československá televize. Koubkovi bylo velmi blízké lidové umění, v jeho stylu vytvořil řadu typických loutek a také několik různých Kašpárků. Zatímco Sucharda používal jednu postavu Kašpárka, Koubek měl pro každou hru jiného.

V Říši loutek se od počátku hrálo marionetami, jak bylo v té době všeobecně zvykem. Až od 70. let minulého století se na scéně objevují častěji i inscenace s tzv. spodovými loutkami (voděnými zespoda), především maňásky, javajkami, ale i tyčovými loutkami apod.

Výstava

Výstava v domě U Zlatého prstenu představuje především loutky. Ale také fotografie, návrhy, ukázky rekvizit i kostýmků. Ano, i loutky mají svou garderobu, a ta vytvořená Annou Suchardovou-Brichovou patří k unikátním souborům. Výstava by chtěla připomenout také práci těch, kteří loutkám dávají život. V její další části si tedy připomeneme tvorbu manželů Suchardových a Bohumíra Koubka. Kromě skutečných loutek z dílny obou skvělých loutkářů, jsou zde k vidění také cenné návrhy kostýmů, které Anna Suchardová dokumentovala na skleněných diapozitivech a v roce 1926 jimi doplňovala přednáškový cyklus o kostýmování loutek.

V dalších prostorách se pak prezentuje i tvorba loutkářů a výtvarníků spojených s pozdější dobou divadélka. Od 80. let až po současnost si pro každou novou inscenaci režisér volí výtvarníka. Vedle domácích tvůrců, nadále B. Koubka, ale také Františka Valeny jsou zváni externí výtvarníci: Ivan Antoš, Renata a Martin Lhotákovi, Šárka Váchová, Karel Vostárek a další.

Říše loutek je skutečně unikátním divadélkem a 100 let jejího trvání je dobré připomenout. Kromě samotné návštěvy divadla je výstava výbornou příležitostí. A unikátní je kromě jiného i to, že v Říši loutek po celou dobu její existence hrají účinkující bez nároku na honorář.

100 roků Říše loutek v Domě U Zlatého prstenu od 9. 6. 2020 do 31. 1. 2021

Součástí výstavy bude také interaktivní prostor, kde si budou moci děti pod vedením lektora vyrobit improvizovanou loutku nebo s lektory vyzkoušet vodění loutek – marionet, maňásků a javajek.

INFO: www.muzeumprahy.cz

Martina Fialková