Velkolepý koncert Českého rozhlasu 18. 5., přesně v den, kdy před 100 lety u nás začalo pravidelné rozhlasové vysílání, je za námi. V Národním technickém muzeu však můžete až do konce roku navštívit zdařilou výstavu, kterou k rozhlasovému výročí připravili odborníci obou těchto institucí. Je věnovaná bohaté rozhlasové minulosti, současnosti a myslí i na budoucnost. Za rozhlasovým stoletím se ohlíží nejen po technické stránce.
Připomíná se tu i lidský rozměr, a to jak přímým spojením s lidským hlasem, ale i šířeji, v kontextu naší historie, s níž je Československý, později Český rozhlas propojen. Stačí připomenout jen dva milníky, v nichž se o rozhlas – nejen o hlavní budovu na Vinohradské třídě, ale i o vysílače po celé zemi – bojovalo. Květen 1945 v době Pražského povstání a srpen 1968, ve dnech ruské okupace. Významnou informační roli hrál rozhlas i krátce po 17. listopadu 1989. Jak ale slogan letošních oslav říká, „Sto let je jen začátek“. Výstava proto i naznačuje, kudy se rozhlasové vysílání bude ubírat dál, a že budoucnost díky aktuálním trendům v poslechu i distribuci opravdu má. To nejlepší na celé výstavě je, že nejen připomíná a ukazuje, ale i mluví a hraje, a to hned vícero způsoby. Například prostřednictvím tzv. audio sprch, které jsou tu nainstalovány, a ze kterých si můžete pouštět ukázky rozhlasového vysílání nejrůznějších žánrů z uplynulých desetiletí. Další pořady můžete poslouchat ze sluchátek z aplikace mujRozhlas a do celého prostoru výstavy pak dvakrát za hodinu zazní i aktuální vysílání ze střídajících se stanic Českého rozhlasu.
Ohlédnutí trochu na přeskáčku
Ranní rozcvičky, odpolední Pozor, zákruta, večerní Hajaja a ještě pozdější Kolotoč. Také sobotní Meteor a nedělní pohádka po obědě – a hlavně – Toulky českou minulostí. Mnohým z nás tak rozhlasové vysílání dělilo den a týden už před rokem 1989, od dětství do dospělosti. Zpravodajství se tehdy moc poslouchat nedalo, ale některé pořady za poslech vždy stály. I v nesvobodných časech bylo zřejmé, že v rozhlase pracují z velké části lidé milující svou profesi, srdcaři. A tak tomu bylo od samého začátku, kdy se jeho vlny éterem poprvé donesly k posluchačům.
První bezdrátové spojení Československa se světem zajistil už roku 1918 prof. Šimek, když zřídil pro potřeby nového státu radiotelegrafní stanici na Petříně. Výstava pokračuje připomenutím začátků pravidelného vysílání z dnes již legendárního stanu ve Kbelích, vypůjčeného od skautů. Odtud se v květnu 1923 do éteru linula řeč hlasatelů a umělců prvních pořadů pro veřejnost. Na výstavě zdokumentováno jak tehdy využívanými přístroji, tak fotograficky – bohužel však nikoli zvukově, protože vysílání nebylo ještě zaznamenáváno. Dozvíme se, že první relace 18. 5. z armádního letiště byla tehdy přenášena prostřednictvím telegrafního vysílače, který sloužil leteckému provozu a poštovní správě. Skutečný elektronkový rozhlasový vysílač byl uveden do provozu až v únoru 1925 a měl výkon 500 W. Roku 1925 došlo i k prvnímu přímému přenosu z Národního divadla, velmi kvalitním dynamickým mikrofonem. Poprvé také z rozhlasu zazněl hlas prezidenta republiky, T. G. Masaryka. Už o rok dříve však dostal prezident krásný rozhlasový přijímač, který je na výstavě také. Český Radiojournal, jak se původní soukromá společnost nazývala, vysílal brzy i v esperantu a angličtině. Technika využívaná v prvním dvacetiletí vysílání se rychle vyvíjela.
Mezi nejzajímavější exponáty patří i rozhlasový stůl z hlasatelské místnosti v Národním domě, kam Radiojournal přesídlil po kbelských začátcích. Od něj vysílal legendární první hlasatel Adolf Dobrovolný. Pak je tu jeden z prvních přijímačů na českém trhu, velké čtyřelektronkové „Radioslavia“ z roku 1924. K největší vystavené technice patří elegantní elektromagnetický reproduktor značky Amplion, vyroben ve Velké Británii, kolébce rozhlasového vysílání. V tom veřejném předběhli Československo pouze a právě Britové, když jejich společnost BBC začala vysílat jen o rok dříve než náš Radiojournal, v říjnu 1922.
Zlatá třicátá a válka
Vstup státu do původní soukromé společnosti a jeho většinový podíl přinesl později změnu názvu na Československý rozhlas a umožnil i budování dalších vysílačů a rozvoj do regionů. Období rozkvětu rozhlasového vysílání nastalo po roce 1934. Zpravodajství střídaly přenosy koncertů, sportovních zápasů, výstupy umělců, rozhlasové hry. Vývoj nových typů elektronek umožnil sloučení reproduktoru s přijímačem do jednoho celku. Domácí večírky se pořádaly u oblíbených gramorádií. Budovaly se další krátkovlnné vysílače po republice. Stát podpořil výrobce rozhlasových přijímačů zvýšením cla na ty z dovozu. Obojích, českých i těch zahraničních, je tu monumentální přehlídka za celých sto let. Každý si najde rádio, které mu něco připomíná. A vzpomínka vynese na povrch znovu i doma vyráběné a dosud opatrované krystalky. Během II. světové války však přenosy z divadel vystřídala německá propaganda, která opanovala nejen tisk, ale i rozhlas. Od režijního stolu Mikrofona z roku 1934, který je tu také vystaven, se pak na konci války v květnu 1945 ozvala legendární výzva k zahájení povstání: „Je právě sechs hodin…“ a pak i „Voláme českou policii, české četnictvo na pomoc Českému rozhlasu.“ Stejný režijní stůl byl používán až do roku 1957 a vystřídala se za ním řada legendárních osobností.
Mnohé z nich – režiséry, dramaturgy, ředitele, ale i herce, hudební skladatele, dirigenty, hlasatele a další osobnosti s rozhlasem úzce spojené připomíná i projekce portrétních fotografií ve smyčce za rozhlasové století. Vždyť často jsme znali spíš jejich hlas a práci než jejich tvář.
Budování socialismu po rozhlasových vlnách
To už většinou pamatujeme, ale i tady výstava přináší mnoho zajímavostí. Kromě nové techniky – například cívkových magnetofonů – opět lidské momenty. Zlatá éra a výjimeční tvůrci v krátkém období svobody 60. let. Dvojice Suchý – Šlitr, Nealkoholická vinárna U pavouka a v ní rozhlasový zrod postavy Járy Cimrmana, ale i vynikající práce zahraničních zpravodajů Karla Kyncla (USA) a dalších. Výjimečný rozkvět spolu s rozhlasem zažívala populární hudba. Dařilo se i klasice, nejen díky kvalitám Symfonického orchestru Československého rozhlasu, ale i možnostem přenosů koncertů ze zahraničí. A to stereo – a na VKV. I v normalizačním bezčasí, kdy z rozhlasu musela odejít z politických důvodů řada osobností, dokázali další vytvářet kvalitu – režisérskými legendami jsou například Karel Weinlich či Jiří Horčička.
A rozhlas dnes?
Nová doba s rozvojem IT přinesla – po dočasném vyklizení prostoru televizi – opět nové možnosti i pro rozhlasové vysílání. Roste obliba podcastů, možnost zvolit si do sluchátek libovolný pořad z široké nabídky různě zaměřených stanic kdykoli a kdekoli. Výstava připomíná místa, kde je poslech rozhlasu i dnes nejčastější. Návštěvník má dokonce možnost vyzkoušet si přípravu pořadu ve skutečném studiu.
Výstavní sál nabízí sugestivní procházku rozhlasovým stoletím, při které lze vnímat historii jeho vysílání nejen po technické stránce, ale také jako společenské medium. Výstava svého návštěvníka do rozhlasového století doslova vtáhne. Vizuálně, zvukově i pocitově – a to je její největší přínos.
Sto let je jen začátek. Český rozhlas 1923–2023, Národní technické muzeum do 31. 12. 2023
Martina Fialková