Davida Beveridge (foto archiv autora)
Sympatický Američan z Ohia žije už 30 let v Česku. Z toho 24 ve Všenorech za Prahou, nejdéle ze všech míst, kde zatím bydlel. Přivedla ho k nám vášeň badatele – muzikologa, který svou dráhu zasvětil Antonínu Dvořákovi.
Proto se také naučil skvěle česky. A zná do naprostých detailů nejen dílo, ale i obdivuhodnou životní cestu tohoto českého a zároveň světového skladatele. Je autorem statí, článků i publikací o něm, jednu právě dokončuje. Proto je také tím nejpovolanějším, kdo může vyvrátit řadu domněnek či nepravdivých historek, které se o Antonínu Dvořákovi tradují.
Kdy jste byl v Česku poprvé? Bylo to už kvůli Dvořákovi?
Když jsem tu byl poprvé v roce 1976, cestovali jsme nejdřív po západní Evropě a taky tehdejší NDR a pak jeli do Československa. To už jsem se o Dvořáka zajímal, ale ještě o něm moc nevěděl. Navštívili jsme i Dvořákův dům ve Vysoké. Otevřel nám manželský pár a pozvali nás dále, ukazovali různé památky a fotografie. A podle jedné fotky jsem najednou zjistil, že nás provází Dvořákova vnučka Věra Johnová. To bylo překvapení. Byl jsem pak v Československu i v letech 1983, 1984, i 1989 těsně před revolucí. Pak jsem měl od Českého hudebního fondu nějaké menší stipendium. A pamatuju se, jak jsem jel vlakem přes Norimberk do Prahy a byl krásný letní den. V závěru vede trasa údolím Berounky, pod mostem byl jez a u něj koupající se lidi. To se mi moc líbilo. Až když jsem tady už několik let žil, jeli jsme na výlet do Všenor – a vidím, to je ten most a ten jez! A uplynulo ještě pár let a žiju tady, kousek od toho jezu.
Co bylo tím důvodem, že jste se přestěhoval do Česka?
Učil jsem v Americe na univerzitě v New Orleans, kde jsem nebyl spokojený. Studenti tam byli z různých důvodů, ale učit se nechtěli. Takže jsem už nechtěl ztrácet čas. Získal jsem stipendium od jedné americké nadace a jel jsem sem na rok. Moc se mi tu líbilo, ale to jsem ještě nechtěl zůstat. Neměl jsem nic proti Americe, ale i když jsem se snažil najít místo na jiné univerzitě, tak to z různých důvodů nevyšlo. Když se blížil konec stipendia tady, nechtělo se mi zpátky. Jedna kolegyně mi navrhla, že bych se mohl dobře živit překládáním, zkusil jsem to, a šlo to. Ale pak mi šéf zavolal: Tak vrátíš se teď nebo nikdy! Měl jsem už takzvaný „tenure“, což je pracovní poměr natrvalo, ale rozhodl jsem se zůstat tady. A nikdy jsem toho nelitoval. Nejen, že je tady to správné místo pro toho, kdo bádá o Dvořákovi. Ale i proto, že mohu pracovat na volné noze, a mám to tu rád.
Váš první kontakt s dílem Antonína Dvořáka byl ale ještě v USA, jak to bylo? Vy sám nemáte české předky, jako má mnoho Američanů.
Nemám. Poprvé na mne Dvořákova hudba udělala silný dojem na letní hudební škole v Aspenu, v coloradských horách. Koná se tam i výborný hudební festival. Hráli tam tehdy jeho 7. symfonii, bylo to venku ve stanu. Velké sousto na pochopení, ale hned jsem si řekl: To je něco! A pak jsem nastoupil na University of Colorado a tam hráli Dvořákovo klavírní trio f moll. Nádhera! Od té doby jsem se Dvořákem začal zabývat. Následně v Kalifornii, kde jsem studoval na univerzitě v Berkeley, jsem hodně poslouchal skladby z rozhlasu. A i tam jsem se přesvědčil, jak je Dvořákova hudba zajímavá. A zjistil jsem, že o něm kupodivu není v angličtině moc napsáno, a když ano, tak bývá zařazen do škatulky „národních skladatelů“. Jako by to nejdůležitější bylo, že byl Čech. Panovala totiž představa, že ti univerzální skladatelé jsou na prvním místě Němci, pak Francouzi a Italové – a všichni ostatní jsou národní. Do určité míry je to mýtus dodneška, a to mi velmi vadí. Zaměřil jsem se na něj a přes značné obtíže kladené tomu mému nápadu na univerzitě jsem o Dvořákovi napsal disertační práci. Tím to začalo.
Mně vůbec nešlo o jeho českost, ani o českou hudbu. To je tak vágní pojem! Každý český skladatel je jiný! Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů – velmi těžké říct, co mají společného. Jen to, že mluvili česky, zhudebnili české texty a žili v tomto prostředí (i když Martinů víc v cizině), ale tím to víceméně končí.
Co vás tedy v Česku zaměstnává?
Měl jsem i tady americké studenty, jeden kurz na New York Univerzity, ale ani tady se nechtěli učit. Takže už se nechce ani mně. Ale když mám možnost přednášet pro lidi, kteří mají skutečný zájem, tak to rád udělám. Mnoho let jsem takto přednášel pro americké vzdělávací zájezdy do Evropy, ale to s covidem přestalo. Tak uvidíme. Dokončuji také další knihu, Dvořák a Británie. Píšu ji v angličtině, vydá ji Dvořák society v Londýně. Bude mít tak 500 stran na papíře a mnohem rozsáhlejší verze bude přístupná i on-line. Čerpal jsem se svolením i z kvalitní české knihy Dvořák a Anglie, kterou napsala Jitka Slavíková. Ta moje bude ale obsáhlejší.
Spolupracujete už dlouho s festivalem Dvořákova Praha, zejména formou provázení po místech spojených s pobytem skladatele. Která z těch festivalových procházek pro vás osobně přinesla nejvíc zajímavého?
Idea procházek po Dvořákových stopách nebyla moje, ale tehdejšího ředitele festivalu Marka Vrabce. Letos nás zavede až do Olomouce, kde Dvořák mnohokrát vystupoval jako klavírista a hlavně jako dirigent svých velkých děl. Uvidíme, co ještě najdu v archivu tamního hudebního spolku. Nejvíc mne zatím těšily loňské Karlovy Vary. Tam jsem našel opravdu zajímavé věci, které jsme dosud nevěděli. Včetně potvrzení, že Dvořák byl osobně přítomen u prvního provedení Novosvětské v Evropě v Karlových Varech v létě 1894. O tom se vedly spory. Zachovalo se hodně recenzí toho koncertu, ale nikde kupodivu nestálo, že by u toho byl. Ale jeden Angličan, který mi přes internet velmi pomáhá v bádání, ačkoli jsem ho dosud osobně nepotkal, mne upozornil na knihu pamětí americké pěvkyně, která byla tehdy v Karlových Varech. A v ní se píše, že se tam právě v té době s Dvořákem sešla, a on jí napsal do památníku téma z Novosvětské. To je ten důkaz. Velmi pomohli i archiváři v Karlových Varech. K mému velkému překvapení se dá zjistit, kdy a kteří hosté se v kterém hotelu ubytovali, i tato zpěvačka. Přesná data v knihách lázeňských hostů jsou zachovaná po mnoho let!
Velký mýtus panuje také o vztahu Dvořáka a jeho švagrové Josefiny Čermákové. Nedávno ČT znovu uvedla film Americké dopisy, který na tomto mýtu dokonce staví.
To všechno jsou spekulace a velmi mne mrzí, že i Česká televize jim dala prostor. Neexistuje jediný důkaz, že by byl Dvořák nevěrný své ženě – myslím, že ani v myšlenkách, a že by ke své švagrové měl v době manželství s její sestrou Annou jiný vztah než přátelský, příbuzenský. Patrně až po 25 letech od jeho smrti Dvořákův zeť, skladatel Josef Suk říká, že Dvořák byl kolem roku 1865 zamilován do své žákyně. Učil Josefinu na klavír. Ona vystupovala jako herečka i zpěvačka, ale on se jí prý ani nesvěřil, že ji obdivuje. Byl plachý a tehdy úplně neznámý, nikdo téměř ani nevěděl, že by skládal. A ona byla hvězda! Až o 8 let později se oženil s její mladší sestrou Annou. První zmínka o tom, že by byl kdy zamilován do Josefiny je z roku 1929 od Dvořákova životopisce Josefa Šourka a také od Bohuslava Foerstera, který se s Dvořákem dobře znal. Ale oni vůbec neuvádějí zdroj té informace. A ten jsem objevil, když jsem četl knihu Z pamětí Českého kvarteta, kde Jan Miroslav Květ píše, že mu o tom vyprávěl Josef Suk. A zjistil jsem z nevydané korespondence Otakara Šourka s J. B. Foersterem, že i oni to měli od Suka. V pozdějších letech si Dvořák Josefiny nepochybně vážil, ale dokázal se na ni i rozzlobit. Například když psala Dvořákovým dopisy do Ameriky – to už byla nemocná – a radila jim až příliš, co mají nebo nemají dělat, jak mají vychovávat děti. Nezachoval se ale jediný dopis jeho, ani Josefinin, ani Dvořákovy ženy Anny, který by cokoli o nějakém milostném vztahu naznačoval.
A co třeba ta známá historka o tom, že Zdeněk Nejedlý neměl rád Dvořáka, protože když se ucházel o ruku jeho dcery Otylky, ten mu ji nechtěl dát a pak si vzala Josefa Suka?
Neznám žádný důkaz o tom, že by se Otylka, a dokonce ani Dvořák s Nejedlým někdy potkali. Když přišel Nejedlý do Prahy, byla už zadána Sukovi. Nejedlý v Praze také studoval kompozici, a to soukromě u Zdeňka Fibicha. Ten byl o 9 let mladší než Dvořák, ale zpočátku úspěšnější. Nejedlému asi vadilo, že Dvořák, když později uspěl v cizině, Fibicha tak zastínil. Nejedlý byl tak trochu blázen, a svého učitele velmi uctíval, považoval ho za největšího žijícího skladatele, a tak asi vznikla jeho zášť vůči Dvořákovi. Ale Fibich je opravdu podceňován, dnes se o něm skoro neví. Já píšu o velikánovi a jsem si vědom toho, že bychom se měli věnovat i těm, kteří jsou upozadění. Ale když píšu o Dvořákovi, je to zároveň i o nich.
Když tohoto skladatele zkoumáte ze všech pramenů už tolik let, musíte mít dojem, že ho důvěrně znáte. Na co byste se ho zeptal, kdybyste s ním mohl jít na pivo? A co je vám na Dvořákovi sympatické?
Přes všechny úspěchy zůstal zřejmě velice skromný. A na co bych se ho zeptal? Asi: Co jste vlastně řekl tomu Sukovi, jak to bylo s tou Josefínou?
Až dokončíte knihu Dvořák a Británie, jaký cíl máte před sebou?
Celého Dvořáka. Vlastně už na tom od samého začátku pracuji. A pořád je co objevovat.
Martina Fialková