Danny Exnar
Jako jediný Čech (a zároveň Švýcar) dostal příležitost natáčet s žijící legendou, režisérem Romanem Polanskim v jeho posledním filmu The Palace. Film měl v září premiéru na festivalu v Benátkách a od 21. 12. jej uvidíme i v českých kinech.
Danny Exnar, Čech narozený ve Švýcarsku rodičům, kteří sem emigrovali po srpnu 1968, v něm hraje výraznou postavu Václava. Sekunduje americkému herci Mickeymu Rourkovi a dalším hlavním postavám filmu vzniklém v mezinárodní koprodukci. Podle jeho slov to byla nesmírně zajímavá a také velmi náročná práce, protože Polanski je perfekcionista a vyžaduje od herců maximální výkon. „Odbornost a kondice devadesátiletého režiséra je neuvěřitelná. Co nás při práci spojovalo, to byl slovanský humor.“, psal mi Danny Exnar. Následně přijel do Prahy a mohl tak vzniknout rozhovor.
Mluvíte obdivuhodně skvělou češtinou, téměř bych nepoznala, že tu nežijete. Pozorujete ve své herecké profesi nějaký hendikep nebo je to spíš výhoda, že vaše mateřština není švýcarská němčina?
Narodil jsem se ve Švýcarsku, ale doma se mluvilo česky. Vnímám to jako velkou výhodu. Když člověk od dětství mluví více jazyky, vybuduje si pro celý život flexibilitu naučit se další řeči a přízvuky. Tím se mi otevírají brány zahrát si v mezinárodních produkcích. Takže mi to pomáhá v mé herecké práci, ale samozřejmě i v osobním životě. Česky se přece říká: „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem“. A herectví je nakonec přesně o tom – být různými lidmi.
Do vaší cesty k divadlu a filmu se vložila i hudba. Jaký měla podíl ve vašem směřování?
Od malička jsem hrál na klavír. Ale už jako kluk jsem si všiml, že mě lidi rádi poslouchají, když jsem si vymýšlel příběhy. A že dovedu lidi rozesmát. Dostal jsem příležitost studovat rok tady v Praze, na Konzervatoři Jaroslava Ježka hru na jazzový klavír u Karla Růžičky a klasický klavír u Zdeňka Páleníčka. Zažil jsem tu ještě ty velké jazzové osobnosti, které ovlivnily svět. Byla to krásná doba. Herectví mne ale nenechalo v klidu. Vystudoval jsem pak čtyřletou hereckou akademii v Mnichově, „Otto Falckenberg Schule“. Od té doby hraji – v divadle většinou v kombinaci herectví a hra na klavír, což mne baví.
Co nebo kdo byl pro vás důležitý ve vaší kariéře?
Vše asi začalo právě tím klavírem. Byl vždy nástrojem, jak vstoupit do světa uměleckého, filozofického, citového – prostě do světa a života jiného. A tento svět mě silně přitahoval.
O jazz jsem se začal zajímat kvůli Keithu Jarrettovi. Pokud jde o klasický klavír, tak to byl Glenn Gould. Byl jsem jeho stylem hraní Bacha a intelektem tak nadšený, že jsem ho nakonec ztělesnil v divadelní hře. Ta mne dovedla na Juilliard School v New Yorku, kde jsem se dobře naučil jevištní angličtinu. Tam jsem se i seznámil s mou ženou, americkou loutkářkou Annou Pannicia.
Dalšími vzory byli zpěváci/básníci jako Leonard Cohen, Tom Waits a Karel Kryl, blízký přítel mojí maminky – umělci, kteří prostřednictvím hudby vyprávějí příběhy. To mne vždy přirozeně přitahovalo.
A vzory herectví? Marlon Brando, Peter Sellers, Jack Nicholson, Philip Seymour Hoffmann, švýcarský herec Bruno Ganz... Byl jsem taky okouzlený filmy českých režisérů Miloše Formana a Jiřího Menzela – a asi největšího filmaře své doby, Stanleyho Kubricka.
Vzory se mění a je důležité je mít, sledovat je, ale nikdy nekopírovat. Pomáhají rozvíjet svůj vlastní styl.
Kdy jste se poprvé ocitl v Česku, respektive Československu a co se vám usadilo v paměti?
Myslím, že asi v roce 1985, jako malý kluk s rodiči a bratrem. Byl tu úplně jiný svět. Ale líbilo se mi, že všude bylo jídlo, které ve Švýcarsku vařila jenom maminka. Pamatuju se, jak mi děda ukazoval Prahu, taky Karlovy Vary. Děda od maminky a babička od táty se naštěstí dožili ještě roku 1989 a také pak za námi do Švýcarska jezdili. Takže jsem měl dost příležitostí mluvit česky.
Co pro vás znamenal ten rok strávený později v Praze, na Ježkově konzervatoři?
Byl to rok 2001, mně bylo 19 a poprvé jsem byl mimo rodinu. Stihl jsem si to tady dost užít. Bylo to také výborné pro uvědomění si svých českých kořenů, i třeba kvůli českému humoru. Zatímco u nás v Basileji bylo vše tak trochu uzavřenější, organizovanější, v Praze to hodně žilo. Někteří moji spolužáci nedovedli pochopit, proč vlastně tady jsem, proč se mi tu líbí. Ve Švýcarsku přece musí být všechno lepší.
Vy jste pak zkušenosti sbíral na už zmíněné Julliard School v Americe, a pak i v Berlíně. Jaké to bylo tam?
Když už bylo jasné, že budeme s Annou, padlo rozhodnutí, že za mnou půjde do Evropy, ale otázka byla kam. Nechtěl jsem, aby to měla těžší než já, kdybych ji vzal domů do Švýcarska. Rozhodli jsme se pro neutrální místo, a to byl Berlín, který vždy přitahoval velké množství umělců. Je to dobré, když chcete vyzkoušet si všechno možné v umění, ale je tam obrovská konkurence. Proto jsme hodně vyjížděli hrát po celém Německu i jinam. Získal jsem spoustu zkušeností. Po několika letech jsme se ale přesunuli k nám, do švýcarské Basileje, která je ale také velkým kulturním centrem. Navíc má tu výhodu, že za hodinu jsem v Bernu nebo v Curychu, protože Švýcarsko je hodně propojené.
Kdy a jak jste se začal věnovat i filmu?
Příležitost přišla už v Berlíně. Moje první filmová role byla vlastně česká, v kriminálce, která se natáčela blízko šumavských hranic. A další jsem dostal také v kriminálce, odehrávající se ve švýcarském Curychu. Hrál jsem německého patologa a natáčelo se to v Praze – opravdu na patologii.
Za pár dní vás uvidíme i u nás, 21. prosince má totiž českou premiéru The palace, film režiséra Romana Polanského. Film neměl při uvedení na festivalu v Benátkách dobré kritiky, spíš naopak. Proč?
V těch hodnoceních jde i o osobnost režiséra, o celou tu kontroverzi kolem něj, a náhled na film je tím ovlivněn. Jeho děj se odehrává ve známém švýcarském hotelu v Gstaadu o půlnoci na přelomu tisíciletí, kde se sešla oslavit příchod roku 2000 řada poněkud bizarních postav. Polanski tím filmem říká, že kořeny zla, které sklízíme dnes, vyrůstají z té doby.
A já si myslím, že lidé jsou tak iritovaní tím, že je to zároveň komedie, a Polanski chce, abychom se tomu smáli. Ale on zkrátka má takový styl humoru, poněkud černého. Nikdy se nebál ukázat groteskní stránky lidskosti. Nikomu už nemusí dokazovat, že je skvělým režisérem.
Postupně jsem zjistil, že historky z toho filmu se snad z 80 procent skutečně staly a Polanski je sám zažil. Osobně mi říkal, že hodně svých scénářů napsal právě v hotelu Palace. A také se účastnil každoroční silvestrovské párty, o které se ví, že je jaksi „crazy“. Takže ve filmu vycházel z prožité reality.
Jsou v něm ale obsažené i dokumentární snímky, jak Jelcin během Silvestra 1999 oznámí, že předává moc Putinovi. Také tam hraje jeden ruský herec postavu ruského mafiánského bosse, a další postavy tam zase hrají ukrajinští herci.
Jaké bylo natáčení?
Natáčeli jsme velice intenzivně asi deset dnů. Mám tam scény s Mickeym Rourkem, jehož syna hraji, i s představitelem hlavní role Oliverem Masuccim nebo s Fortunatem Cellinem známým ze seriálu Gomora. V tomto filmu hraje úplně jinou roli, je to velký komediant. To mne uklidnilo, takže jsem se také odvážil hrát komedii. A když se pak Polanski sám rozesmál, už jsem byl klidný.
A Mickey Rourke? Jeho první reakce na vás, když vás Polanski představil, byla poněkud zvláštní, jak jsem četla v jiném rozhovoru s vámi.
On je dost nevypočitatelný, v podstatě hraje často sám sebe a někdy je drsné mu sekundovat. Byl to dost zmatek, takže jsem musel najít nějakou čáru mezi improvizací, instinktem a dramaturgii. Intenzita jeho energie byla tak velká, že mi nezbývalo nic jiného než být neustále ve střehu, nebát se a říct si: Já na to mám. Byl to vlastně můj první střet, zkušenost s americkým způsobem natáčení, přestože film nevznikl v americké produkci. Je to italská, švýcarská, polská a francouzská koprodukce.
Jaký to byl pak pocit na premiéře na mezinárodním festivalu v Benátkách?
Benátky jsou úžasné místo, které by vlastně ani nemělo existovat, ale existuje. Se ženou jsme tam strávili tři dny. Samotný festival byl dost náročný, hlavně tím, že jsem ten film předtím vůbec neviděl, stejně tak ani herci v hlavních rolích. Nikdo nevěděl, co máme očekávat. Byli jsme pozváni na slavnostní večeři u hlavního italského producenta, a když pak už v noci začaly vycházet ty otřesné americké kritiky, byli všichni dost iritovaní. Film byl ale nedávno uveden i na festivalu v Curychu, podívat se byli i oba mí rodiče. Byl přijat o dost lépe. Myslím si, že časem se názory na něj přehodnotí, ten film má co říct.
Co si z té práce odnášíte?
Já se v tom celém procesu hodně učím a jsem za tu zkušenost moc rád. Dostal jsem tím potvrzení, že dokážu pracovat i pod tlakem, a když pak přijde děkovný e-mail od režiséra, tak to je dobrý pocit. Stejně jako když cítíte respekt od hereckých kolegů. Mým přáním by samozřejmě bylo natáčet víc v takových mezinárodních filmových produkcích. A jsem také moc zvědav, co filmu The Palace řeknou Češi.
Kráceno z původní verze pro www.mistnikultura.cz.
Martina Fialková