Radim Vondráček (foto archiv UPM)
Od listopadu vede jednu z nejvýznamnějších – a také nejkrásnějších pražských muzejních institucí Uměleckoprůmyslové museum (UPM). Novorenesanční budova muzea prošla v posledních letech rozsáhlou rekonstrukcí, nyní se opět zaplnila expozicemi a výstavami z oblasti užitého umění.
Rozsáhlé sbírky UPM, dnes uložené v moderním depozitáři, obsahují sklo, porcelán, keramiku, nábytek, fotografii, užitou grafiku, hračky, textil, módu, šperky. Radim Vondráček, jehož hlavním oborem jsou dějiny umění a designu 19. a 20. století a je autorem řady oceňovaných publikací na téma design, začíná s kolegy novou muzejní etapu.
Při vstupu do vaší ředitelské pracovny mne napadá, že ty nádherné dveře jsou samy o sobě muzejním exponátem. Jakou mají historii?
Jsou to ještě původní dveře z doby, kdy se muzejní budova stavěla, z roku 1898, zdobené krásnými intarziemi. Už tehdy tu byla kancelář ředitele muzea, prof. Karla Chytila. Ale muzeum mělo v některých obdobích i ředitelky, takže ten vykládaný nápis ředitel na dveřích nebyl zcela přesný.
Sám jste nyní nastoupil do funkce po výrazné osobnosti, Heleně Koenigsmarkové, která muzeum vedla přes 30 let. Jak se nastupuje po někom, kdo se tolik otiskl do jeho rozvoje?
Já sám jsem v muzeu tři desetiletí, tu bližší a užší spolupráci jsme s paní ředitelkou rozvíjeli asi 12 let, kdy jsem byl nejprve hlavním kurátorem a poté odborným náměstkem ředitelky. Spolu s ní a dalšími kolegy jsem se zabýval plánováním výstavby nového depozitáře našeho muzea, některé projekty jsme měli společné. Myslím, že paměťové instituce jsou založené na kontinuitě, a je dobře, když se v muzeu střídají lidé, kteří mají už nějakou zkušenost, znalosti v oboru a dokáží navazovat na to, co vybudovali jejich předchůdci. Je to něco úplně jiného než práce v korporátech, bankách, kde bývá agenda často podobná. Se zdejšími sbírkami jsem se seznamoval dlouhé roky, než jsem vůbec pochopil, kde jsou jejich silné stránky, nevyužitý potenciál pro výstavy. Projít to neuvěřitelné množství zdejších fondů, to nejde za měsíc. Za rok si možná můžete zmapovat, co obecně tu je, ale nedostanete se do žádných tajů toho sbírkového fondu a už vůbec se nedá udělat nějaký hluboký výzkum. To je všechno na dlouhá léta.
Zároveň jste ale, když jste se hlásil do výběrového řízení, musel vědět, co budete dělat jinak?
Je to několik oblastí, kde nyní můžeme pokročit, což nebylo možné v době, kdy probíhala rekonstrukce muzea a výstavba depozitáře. Teprve nedávno, když se do něj sbírky nastěhovaly a zpřístupnili jsme novou stálou expozici, což byl proti všem očekáváním velmi těžký úkol, se otevřela možnost k další práci.
Vytipovali jsme s kolegy oblasti dalšího výzkumu a nové projekty. Jedním z nich je posílit digitální přístupnost sbírkového fondu pro širší veřejnost, ať už badatelskou nebo širokou, aby se zájemci mohli seznámit s našimi sbírkovými předměty i on-line. Ve sbírkách totiž máme cca půl milionu sbírkových předmětů, ale v expozicích jich je vystaveno asi dva tisíce. Digitálním vystavením ulehčíme práci badatelům a můžeme tak podpořit i zájem veřejnosti, ale na druhou stranu chceme, aby nám sem chodili lidé naživo. Prohlížení obrázků na monitoru není zdaleka takovým zážitkem, jako když procházíte krásným prostorem muzea. Jde i o prožitek toho daného originálu.
Další naší snahou bude vrátit se k zahraničním výstavním aktivitám, které hodně utlumil covid, ať už do východní Asie nebo Ameriky. Ted’ třeba pocestuje naše výstava fotografií Josefa Koudelky do Brazílie.
Možná, že o zahraniční činnosti vašeho muzea lidé málo vědí?
To je problém současných médií včetně velkých deníků. Naše muzeum například realizovalo českou expozici na Trienále v Miláně v roce 2019, která dostala významné mezinárodní ocenění. Ale málokdo o tom psal. Užité umění je dosti specifický obor, ne pouze výtvarný, a věnuje se mu poměrně málo novinářů. Proto se rozhodujeme k vydávání vlastního bulletinu, ve kterém budeme o našich aktivitách zájemce informovat.
Jaké jsou podle vás největší hodnoty Uměleckoprůmyslového musea?
Na prvním místě asi ta téměř 140letá tradice budování sbírek. Náš fond je velice široký a je průběžně rozšiřován ve všech oborech. To vyžaduje, aby někdo sledoval dlouhodobě například skláře, nábytkáře, design, fotografii, navazujeme na práci mnoha generací odborníků v každém z oborů. (Už na začátku 70. let naši kolegové začali sbírat plastový design.) Udržování muzejní paměti znamená i vědět, kdo se zasloužil o první nákupy – například kubismu. Mluvím o tom v souvislosti s nedávným velkým nákupem do sbírek, který nyní vystavujeme v Domě U Černé Matky Boží. A je úžasné dobrodružství si uvědomit, že první kubistické předměty sem byly získány už v 50. letech díky kurátorce Olze Herbenové, která byla z velmi vzdělané rodiny blízké TGM. Zajímala se o to, čím je výjimečná práce tehdejších architektů a díky ní byly získány z různých pozůstalostí práce Pavla Janáka nebo Vlastislava Hofmana. Ohromnou práci odvedla i Milena Lamarová nebo Dagmar Hejdová, ředitelka muzea v 70. a 80. letech. Další silnou stránkou muzea je to, že jsme krásně umístěni v centru Prahy, čehož musíme využívat.
Kdy vy sám jste osobně pochopil, že toto bude vaše cesta? Byl to vliv nějaké události, osobnosti?
Málokdo je od počátku specializován na užité umění a nevím, jestli někdo přišel do muzea s tím, že tu stráví celý život (směje se). Většina kolegů se zabývala nejprve výtvarným uměním, ale postupně zjistili, že může být zajímavé věnovat se nejen klasické malbě, ale například malbě na majolice. Podobnou cestou jsem prošel i já. Studoval jsem původně filosofii a historii tady na FF UK. Počátkem 80. let nebyl na fakultě otvírán obor dějiny umění, tehdy na ně nebyl kladen žádný důraz. Takže jsem se k nim dostal, až když jsem v 90. letech nastoupil na krátkodobou brigádu sem do muzea, do sbírky starých tisků a grafiky. Měl jsem za úkol provést revizi těch vzácných tisků. Velmi brzy mi pak kolegové a paní ředitelka nabídli možnost účastnit se přípravy velké výstavy české avantgardy v zahraničí, začal jsem spolupracovat s kolegy z Národní galerie, zkrátka lapili mne. Později jsem začal dělat i vlastní výstavní projekty, psát mezioborové texty. Doplňoval jsem si vzdělání v oblasti dějin umění – například na postgraduálu ve Vídni, a nedávno jsem dokončil disertaci tady na UMPRUM přes náměstí.
Byl jste v muzeu někdy postaven před úkol, se kterým jste si zpočátku nevěděl rady?
Každý den. Muzejní prostředí je natolik pestré, že řešíte nejen muzejní úkoly, ale i provozní věci, a nikdy na to nemáte přesný manuál. Třeba spolupráci na evropských grantech, často v oblastech, s nimiž dosud nemáme zkušenosti. Někdy nás jako státem zřizovanou instituci trápí limitování mzdových prostředků. Uměli bychom si peníze navíc vydělat a rádi bychom odměnili své odborné pracovníky, ale v těch stanovených mantinelech se dá někdy těžko pohybovat. Ale většinou nás uspokojí odborná stránka práce, takže na těžkosti rychle zapomínáme (úsměv).
Teď jsou v muzeu rozběhnuté opravdu krásné výstavy, a nedávno také nová trvalá expozice ART, LIFE. Jaký mají ohlas?
Velmi nás těší odezva ze zahraničí, začali k nám jezdit nejen kolegové odborníci, ale i skupiny zahraničních studentů. Je zajímavé slyšet jejich názory a vyměňovat si zkušenosti. Ale chtěli bychom sem hlavně dostat studenty z našich škol. Mladí návštěvníci z věkové skupiny 18-35 let tu byli vždy trochu méně zastoupeni, ale poslední dobou naštěstí ubývá těch, kteří se zajímají o kulturu a neznali by nás. Velmi k tomu přispělo i naše spojení s Designblokem, který cílí na mladší publikum.
UPM má kromě hlavní pražské budovy také několik mimopražských poboček. Chystají se tam nějaké změny?
Postupně ano. Nyní se zabýváme změnami expozice českého kubismu v Domě u Černé Matky Boží v Celetné ulici a zpřístupněním nové mimopražské instalace kubistického designu ve vile v Libodřicích nedaleko Kolína. Jde o naprosto úžasnou stavbu Josefa Gočára, kterou tam postavil pro cukrovarnickou rodinu Bauerů a kterou budeme mít pronajatou za symbolické nájemné. Tam chceme vystavit velkou sbírku, kterou jsme nedávno zakoupili od Nadace českého kubismu. Jsou v ní některé opravdu jedinečné skvosty, dokumentuje zrod a vývoj kubismu u nás. Nedaleko od Libodřic je Chateau Kotěra, hotel v zámku v Ratboři, dále na východ také Lázně Bohdaneč s Janákovými realizacemi a další místa, kde působili tehdejší architekti kubismu, takže návštěvu té expozice lze s nimi propojit.
Doba není úplně veselá, ale do Nového roku všichni rádi vstupujeme s nadějí, a to je něco, co se často spojuje i s pojmem krása. Vy tu vystavujete a pečujete o nejrůznější krásné předměty, které člověka kultivují, když žije v jejich blízkosti. V posledních desetiletích se ale vztah ke kráse proměnil a mnozí máme někdy dojem, že není doceněna. Že lidé o ni ve svém okolí přestávají dbát, že jsme krásu někde ztratili. Mnozí si nezdobí své příbytky obrazy, nepotřebují pít kávu z krásného kvalitního porcelánu, stačí laciné náhražky. Jak vrátit do našeho života krásu nebo její ocenění?
To je báječné téma, vy mi tou otázkou nahráváte. Právě jsme se tím zabývali na jedné konferenci. Pojem krásy v umění se skutečně téměř dostal do jakéhosi vyhnanství. Mluvilo se o tom, že umění nemusí být krásné, což je pravda. Zdůrazňovala se estetika ošklivosti, tyto proudy známe už z 19. století. Ale nic se nemá přehánět. Krása, ten estetický, příjemný a uspokojivý pocit, najednou jako by byl nežádoucí. Jako by umění muselo jen provokovat, burcovat, agitovat, najednou jako by krása do něj nepatřila. Skvělou výstavu s názvem Potřeba krásy doprovázenou přednáškovým cyklem připravili nedávno v galerii v Lounech. Chtěli tak zdůraznit tu velmi důležitou věc, že prožitek něčeho krásného souvisí i s uchováním duševního zdraví. Podíleli se na tom i kolegové z Národního ústavu duševního zdraví, kde pracují v oblasti arteterapie, wellbeingu a podobně. Takže je to opravdu velké téma.
Ano, byly doby, kdy i ta líbivost byla na škodu, protože už nebyla umělecky tvůrčí. Když ale vidím různé statistiky, kolik mladých lidí má různé psychické problémy, tak myslím, že je zcela na místě se bavit o tom, že krása má terapeutický účinek. A také naše akce k tomu budou směřovat, i když to samozřejmě není jediná funkce našeho muzea, má jich mnohem víc. Snad nám tedy nikdo nebude vyčítat, že v UPM vystavujeme krásné věci – a doufám, že krása se bude vracet.
Martina Fialková