Petřínská rozhledna
Kdy jste naposledy byli na Petříně? Léto vypuklo, dlouhé a teplé dny a večery pokračují. My, kdo ještě nejedeme na dovolenou někam dál, můžeme využít současného klidnějšího období a po práci či o víkendech se toulat po Praze. Vrch Petřín – kdysi německy zvaný Laurenziberg – tvoří neodmyslitelný kontrast k protějším Hradčanům. Výhledy odtud jsou jedinečné, a tak zavítejme do stínu jeho stromů či na známé vyhlídky. Ty nejkrásnější jsou z míst pod Strahovským klášterem – a ovšem z Petřínské rozhledny.
Kdyby rozhledna mohla vyprávět, vyslechli bychom si nespočet zajímavých příběhů z dob, kdy pod ní korzovali Pražané obdivující stavbu nové lanovky, či směřující po procházce do vyhlášené restaurace Nebozízek. (Sem ještě naši rodiče chodili na bramborový salát s řízkem za 10 Kčs.) Ostatně není od věci prohlédnout si dobové fotografie, obrázky, plány a další zajímavé artefakty, které se k minulosti Petřína vztahují. Najdeme je v suterénu rozhledny, v malé expozici. Historické plány ukazují, po jakých petřínských stezkách přicházeli první návštěvníci rozhledny, díky vystavenému dobovému oblečení si pak můžeme udělat představu o stylu oblékání a vybavení Pražanů i návštěvníků Prahy v posledních desetiletích „dlouhého“ 19. století.
Petřínská rozhledna shlíží nad Prahu už od roku 1891, napřesrok jí tedy bude 130 let. Elegantní kráska však nestárne – tak jako její předobraz, mnohem vyšší Eiffelovka. Ta naše „malá“ má ale před Eiffelkou náskok v nadmořské výšce vrchu Petřína, 318 m. n. m. Byla vystavěna pro Zemskou jubilejní výstavu na podnět zakladatelů Klubu českých turistů Dr. Viléma Kurze a arch. Vratislava Pasovského, autory konstrukce byli Ing. František Prášil a Ing. Julius Souček z Českomoravské strojírny. Stavba trvala pouhých 5 měsíců. Rozhledna má základy hluboké 11 metrů, ocelová konstrukce se tyčí do výše 63,5 metrů. Obtáčejí ji dvě točitá schodiště s 299 schody – nahoru a dolů – můžete si přepočítat. Nebo jet výtahem v tubusu uprostřed. Výhledy z obou plošin rozhledny jsou neopakovatelné. Mezi roky 1953–1992 sloužila rozhledna také jako televizní vysílač.
Při návštěvě Petřína se nezapomeňte podívat i na místa, kde se kdysi lámala opuka, z níž byla pak postavena řada nejstarších staveb v Praze, či kde se dolovaly různé rudy. Odkud má vrch svůj český název? Dostal jej prý – již podle Kosmase – z latinského „petris“, tedy skála. Na Petříně také bývalo popraviště. Krom těchto míst svahy Petřína ukrývají i přírodní zajímavosti. Roste tu pestré společenství rostlin i stromů, žije množství živočichů (zajíci, koroptve, ježci, ale i vzácní velebrouci roháči obecní nebo noční hlodavec plch velký) a je tu hned několik pramenů a studánek (Petřínka v Seminářské zahradě, Kaštanka ve Strahovské zahradě či Pramen Nicholase Wintona pod Strahovem). A když jsme u petřínských sadů, za zmínku stojí i to, že ve zdejších sadech pracoval a rád, slavný cestovatel Jiří Hanzelka, když na dlouhou dobu po roce 1968 upadl v nemilost mocných. Nahoře u hvězdárny, která stojí za samostatnou návštěvu, je i voňavá Květná zahrada.
Kam ještě dobře zabloudit
V těsném sousedství Petřínské rozhledny stojí další kulturní památka ze stejného období, zrcadlové bludiště. I tato stavba byla původně zbudována kvůli Jubilejní zemské výstavě 1891, a sloužila jako pavilon Klubu českých turistů. Původně stál blízko Průmyslového paláce, po dvou letech byl přemístěn na Petřín. Dřevěná budova podle projektu architekta Wiehla je pokusem o vytvoření podoby někdejší gotické vyšehradské brány zvané Špička, postavené ve druhé polovině 14. století Karlem IV. Budova bludiště je zároveň dokladem představ o gotickém stavebnictví na konci 19. století. Postavil je pražský tesařský mistr Matěj Bílek. V prostředním sále najdeme diorama znázorňující boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě roku 1648. (Ano, té události, která dala příčinu stavbě Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí jako poděkování za to, že se Švédové nedostali do Starého Města a Prahu tudíž nedobyli.) Nezvyklá kombinace trojrozměrné scény s malbou Hradčan na pozadí je dílem bratrů Adolfa a Karla Liebscherových a Vojtěcha Bartoňka.
Levá místnost objektu byla v roce 1911 vybavena různě vypouklými a vydutými zrcadly a vznikla tzv. síň smíchu. V pravé části pak vzniklo s pomocí rovných zrcadel bludiště. Magii odrážejícího se světla, zdání stovek otevřených dveří do pohádky, která nekončí, můžete vyzkoušet sami nebo s potomky. Zážitek z petřínského bloudění – nejen v bludišti, ale i po svazích zeleného vrchu s tisíciletou pamětí pražské historie – je tu pro každého.
(foto J. Sládeček a archiv Muzea hl. m. Prahy)
Martina Fialková